Poslední kapka

17. června 2016 v 15:38 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Ono to s poštou nebylo nikdy nijak slavné. Už dřív jsem nenáviděla ty poštovní přepážky a děsně upracované paní za nimi, které nemají nikdy čas nic vysvětlit. A nezlepšuje se to. Naštve třeba už jen to, jak se při příchodu musí člověk nahlásit té proklaté mašině, která přiděluje pořadová čísla. Je tam spousta kolonek, ale copak já vím, do které patřím? A jestli mi přišel balík nebo dopis, když na lístku, který mi přistál ve schránce dneska se včerejším datem, to není uvedené? Než vyberu správné tlačítko na mašince, u vedlejšího stroje mě předběhnou čtyři lidé, kteří zjevně na rozdíl ode mě vědí, co chtějí. Často vyberu špatně a dáma za přepážkou se tváří, jako by se měl zbořit svět.

Když tohle překonám, s číslem 468 přejdu do obrovské mramorem obložené haly, kde s povzdechem zjistím, že posledně šlo na řadu číslo 423. Obrním se trpělivostí a jdu si v poklidu vyplnit podací lístek. Pak ještě doručenku. Posledně se to nějak nezdařilo, paní mě vykázala od okénka a já musela vystát tu frontu znovu. Takže si dávám opravdu záležet, píšu krasopisně a přesně do řádků. Když jsem s tímhle nelehkým úkolem hotová, jsme u čísla 430. Z celkově devíti přepážek jsou rolety vytažené jen na třech, z toho jedno okno zjevně nepřijímá zákazníky, protože nad ním žádné rudé číslo nesvítí.

Nakonec jsem na poště strávila půlhodinu. Podala jsem psaní a chtěla navíc k tomu také výpis z rejstříku trestů. Pokud možno dva. Paní se zatváří kysele, že to bude moc trvat a že to nemůže udělat najednou. Chci tedy, aby mi udělala ověřenou kopii. Je na ní vidět, že nejraději by ten výpis nedělala vůbec. Což se jí vyplnilo, protože server nefungoval. To sice není vina pošty, ale naštve to člověka tak jako tak. Svůj výpis jsem nakonec dostala až na třetí pokus, pokaždé s tou půlhodinovou frontou. Což mi dalo spoustu času k přemýšlení nad touhle zkostnatělou institucí. Jejich budovy mají proporce i vzezření antických chrámů, ale v žádném případě ve vás nemohou vzbudit úctu. Proč?

Možná proto, že veškeré místo, kde by alespoň lidé mohli stát a čekat, je zaplněno reklamou. Ti černí chlupatí psi s dírou v hlavě, do kterých můžete vhazovat peníze pro výcvik vodicích psů, jsou tam odnepaměti a ti jediní mají nějaký smysl. Jsou ale vždycky zastrčení v temném koutku, kde je najdou jen zvídavé děti, které nemají peníze, aby na sbírku mohly přispět, a mohu-li soudit, hendikepovaní lidé jsou jim vcelku ukradení. Pak tu ale stojí spousta reklamních poutačů - většinou nevkusné, jak už tak reklama pošty bývá. Je jich tu tolik, že nezbývá místo na nic jiného.

Jak se tak rozhlížím po vitrínách, může si tu člověk vsadit, vzít si půjčku, uložit své úspory. Kromě toho tu lze koupit dětskou knížku, pastelky, omalovánky, tužky, propisky, ponožky, deštník nebo kuchařku. Většina z toho by skutečně na ukrácení dlouhé chvíle při čekání na volnou přepážku bodla. Jak ráda bych si v té chvíli omalovala medvídka Pů. Co teprve ty děti, co musí být potichu a nepobíhat okolo, protože se to v tom mramorovém chrámu nesluší… Jenomže to zboží dostanete u přepážky a k té vede právě ta půlhodinová fronta, kterou byste si mohli omalovánkami ukrátit. Bludný kruh…
 

Provence poprvé

17. června 2016 v 13:17 | Děvče od vedle |  Toulky
Udělat si nadměrně dlouhou dovolenou, sbalit věci a vyrazit i s drahou osobou někam ven je vždycky dobrý nápad. Vyrazit do Provence je ale ten nejlepší nápad, jaký jsem kdy měla. Ten kraj jsem si zamilovala.

Ach ten jazyk...
Francie je země patriotů. Ne že by každý Francouz miloval celou Francii, naopak - položil by život za ten svůj kousek země a o zbytku světa si myslí své. Zvláštní pifku mají v Provence na Pařížany, kteří jsou zřejmě ještě častějším terčem vtipů než zahraniční turisté. Na druhou stranu pokud na místní spustíte v angličtině, nejspíš vás budou ignorovat, v tom horším případě zahájí protiútok palbou slov, které by nerozuměl ani Pařížan. Angličtina uráží Francouze z kteréhokoli koutu téhle země, ale v Provence je to hotová katastrofa. Němčinu ani nezkoušejte, je to ještě horší... Je tedy třeba první větu nacvičit v jejich rodném jazyce. Tím je obměkčíte (a taky rozesmějete) natolik, že je pak možné opatrně začít anglicky.

Kam se poděly křižovatky
To první, čeho si motorista všimne, je dokonalá absence křižovatek. Všechny je nahradily kruhové objezdy nejrůznějších velikostí a tvarů. Někdy je to jen nenápadný výstupek uprostřed vyasfaltovaného kruhu, jindy objedete celý obytný blok. Nějčastěji ale na celkem standardně veliký středový ostrůvek nějaký místní umělec umítil originální monument. Tak jsme minuli třeba seskupení cukrátek velikosti slona, maketu místního kostela nebo fontánu. Ty nejpříjemnější ostrůvky ale sestávají z pár vysazených stromů a keřů, nejčastěji olivovníků. Co jsem za celou dobu nepochopila, je blikání. Většina místních řidičů ze zásady nepoužívá blinkr. Někteří blikají při vjezdu na rondel levým blinkrem, dokud nechtějí vyjet - to ho vypnou, ale pravý nepoužijí. Hrstka zbylých - zřejmě turisti - dá vědět, že sjíždí, pravým blinkrem těsně před odbočením. Ono je to nakonec nejspíš jedno, protože s takovými malichernostmi jako promáčknutý nárazník, poškrábané dveře a chybějící zadní světlo si místní zjevně nedělají starosti. Dokud auto jede, není třeba se o jeho stav zajímat.

Tahle země není pro nadměrné
U nás je v módě jezdit SUV nebo něčím podobným nafouknutým do všech stran. Nejsem příznivcem aut tohoto druhu, raději mám ty maličké nákupní tašky pro dva lidi s místem v kufru na drobný batůžek, ale když už jsme se rozhodli jet přes půl Evropy, půjčili jsme si raději nové, spolehlivé, nablýskané a veliké auto. Skýtá sice všechno pohodlí, které jen auto může nabídnout, projedete s ním polem i brodem, ale až pojedu do Provence příště, seženu si starého maličkého otřískaného Peugeota. Ten nebude na všechny strany hlásat "jsem turista", ale hlavně se vleze na silnici. Pokud totiž sjedete z hlavních průtahů, narazíte na cesty, kde se tak tak vyhnou cyklisté. A pokud toužíte poznat tu správnou levandulovou, olivovou a česnekovou atmosféru, je nezbytné opustit jak hlavní cesty, tak velká města, do kterých vás vede průvodce.

Stopaři - ohrožený druh
Stopování je zřejmě typicky východoevropský způsob dopravy, protože na západ od české země se na stopaře hledí podezřívavě. I přes to jsme úspěšně v minulých letech dostopovali z jihu Skotska na sever a ze severu zpátky na jih, stopem jsme brázdili severní Itálii a dle zkušeností se tak dá slušně cestovat i po Norsku a Švédsku. Ne tak po Provence. Po noci plné blesků a vody jsme se rozhodli předčasně ukončit přechod jednoho z těch odlehlých míst, kde na turisty nenarazíte, i kdybyste se sebevíc snažili. Široko daleko jen divoká prasata. Vyšplhali jsme ze dna hluboce zaříznutého kaňonu na silničku pro ty, kteří si krásy onoho místa chtějí prohlédnout jen shora, a s úžasem zjistili, že ani hodina nestačí k tomu, aby člověk našel kohokoli ochtného odvézt dva sympatické mladé lidi do 20 km vzdáleného městečka. Nakonec se smilovali dva blázniví Francouzi, kteří se zjevně pustili na náhodný roadtrip po své vlasti v tom typicky obouchaném, maličkém a patřičně zašpiněném Peugeotu. Vícekrát už jsme naše stopařské štěstí raději nepokoušeli.

Správný průvodce je k nezaplacení
V knihovně jsem půjčila tři knihy o Provence různého zaměření a různě podrobného zpracování. Celkem pochopitelně ty knihy vedou turistu do stejných míst. Jedna z nich nezdolně optimistická a plná nadsázek. Autor zřejmě překypoval láskou ke kýči a ulicím plným obchodů s upomínkovými předměty. Druhá kniha naopak až chorobně pesimistická a sžíravě sarkastická. Autorovi naopak nebylo nic dobré. Nakonec nejlepším průvodcem zůstala mapa a útržkovitý, vtipně a s láskou k Provence napsaný cestopis, který se vlastně místopisu spíše vyhýbal. Při čtení poznatků o místních lidech i krajině jsme spíš náhodně prokřižovali podle mapy část té voňavé a horké země. Jestli se vám jednou poštěstí najít turistického průvodce, který vám dá nejen nahlédnout do největších měst, ale hlavně přičichnout k místním zvyklostem, jídlu, pití a vůni levandule, dejte mi vědět.

Oficiální manuál, jak psát maily Děvčeti

15. dubna 2016 v 0:50 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Dnes (teď už vlastně včera) do mé osobní schránky dorazil alarmující počet zpráv. Přesáhl stovku, přitom většinu jsem smazala ještě před otevřením. Vydávám tedy tento manuál.

Kdy si rozmyslet psaní úplně
  1. Oslovil vás anděl a dal vám za úkol napsat dalším deseti andělům? Dobře pro vás, nepište mi.
  2. Máte potřebu poslat mi deset zábavných, roztomilých nebo dojímavých fotek? Překonejte to a nepište mi.
  3. Koná se akce, která nezajímá vás a nebude zajímat ani nikoho dalšího, ale pořádá to váš známý a vy potřebujete ulehčit svému svědomí, protože tam nepůjdete, a chcete mě zaúkolovat, abych pozvánku rozeslala do svého okolí? Nepište mi.
  4. Jste můj strýček z Nigérie nebo Bill Gates, který mi chce odkázat svoje miliony? Nepište mi.
  5. Začíná Váš mail asi takhle: "Vážená paní titulovaná Děvče od Vedleová…"? Nepište mi.
  6. Začíná Váš mail asi takhle: "Vážená paní, Vážený pane, naše nová, dynamicky se rozvíjející společnost má pro Vás pouze dnes skvělou nabídku…"? Nepište mi.
  7. Neumíte s mailem zacházet a nikdy se vám nepodaří zkompletovat to od adresy až po text mailu? Nepište mi, pokud vám to jde alespoň o něco lépe s telefonem.
  8. Jste robot? Nepište mi.
  9. Jste LinkedIn nebo Badoo? Nepište mi.


Případy, kdy psát, ale něco jiného
  1. Slyšeli jste vtip a potřebujete mi ho sdělit? Napište, kdy si zajdem na víno. Je pravděpodobné, že bude po dvou skleničkách o něco vtipnější.
  2. Dověděli jste se děsně tajný drb? Dejte vědět, kdy budete mít čas na to víno.
  3. Potřebujete poradit s oblečením, láskou a těmi dalšími věcmi, kterým nerozumím? Napište, kdy se sejdem na víno.
  4. Chcete mě zaúkolovat něčím vážně nepříjemným? Napište, kdy se sejdem na víno. Je pravděpodobné, že po dvou sklenkách bílého se mi argumenty, proč to nejde, budou hledat mnohem hůř.

Když už je to skoro dobré, ale…
  1. Když sdělujete špatnou zprávu, napište to hned a na začátek. A hlavně mi netvrďte, že je to zpráva dobrá.
  2. Jestli se celé sdělení vyčerpalo už předmětem, netřeba to znovu psát do textu s pozdravem, rozloučením a podpisem.
  3. Pokud čekáte odpověď, radši si o ni zřetelně napište. Zaškrtnout políčko "Potvrdit přečtení" na mě většinou neplatí.
  4. Než začnete psát, ujistěte se, že nemáte porouchanou klávesu caps lock. Pokud máte pochybnosti o tom, jak ji používat, raději ji vynechte úplně.
  5. Pokud odpovídáte na předchozí zprávu, pište odpověď nahoru nad ni, v žádném případě nepokračuje v psaní pod předchozí zprávou. Prosím…
 


Tvé problémy jsou mými problémy!

14. dubna 2016 v 10:21 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Nemáte tušení, co je vaše okolí zač, dokud ve vašem životě nepřijde nějaký zlomový bod.

Maminka. Sedíme v polední pauze na obědě a bavíme se o práci, když najednou: "A co děťátko, to neplánujete?" Uf, jak se na tohle reaguje? "Ale jo, jednou…" Je natěšená na vnouče? Nebo jí to jen tak ujelo? Nebo mi vyčítá, že ještě vnouče nemá? "Víš, abys nedopadla jako ty hysterické matky, co mají dítě v pětatřiceti a pak neví, co s ním." Chtělo se mi odpovědět, že do šedesáti to snad zvládnu, ale radši nebudu nic slibovat…

Babička z maminčiny strany: "Nemáš náhodou nový prstýnek?" Celá září štěstím a kouká na ten jediný, co nosím nepřetržitě od svých deseti let. "Ne babi, ten mám už dlouho, ten jsem si koupila sama." "Ale víš, že by ses měla vdát," pokračuje rozmrzele a odejde do kuchyně. Dědeček při tom všem jako vždycky mlčí.

Babička z tatínkovy strany: "Víš, já nevím, jestli ti to mám říkat… Ale nesmíš prozradit, že jsem ti to řekla, jo? Potkaly jsme se teď s babičkou (pozn.: míněna ta druhá, z maminčiny strany) no a ona se ptala, jestli mi nevadí, že vy spolu s přítelem žijete a nejste manželé." Já sice věděla, že to považují za smrtelný hřích, ale že pro své odsouzení hledají stoupence v rodině…

Tátínek: Odkopal se už dávno, takže nemůže překvapit. "Nemůžeš nosit nějaké kalhoty, ve kterých nebudeš mít tak velkou prdel?" Na tohle jsem naštěstí zvyklá. Dělal to vždycky v různých obměnách. Občas variuje třeba takto: "Nemůžeš si koupit nový kabát? Ta barva už je nějaká vyblutá," zatímco si oblékám svůj nový kabát v pastelovém odstínu. Alespoň že odpověď je snadná a vždy stejná. "Ne."

Doktorka: "A kde teď pracujete?" No vystudovala jsem právo, takže teď… "Počkat, to jste studovala jenom právo? U toho se dá zvládat ještě jedna škola, ne? Já bydlela na koleji s právníky a ti když se na zkoušku učili den, tak byli úplně vyčerpaní. Většinou byli hodně pobožní - před zkouškou se místo učení pomodlili. No a teď se dívám na zprávy, je to tam samý právník a všichni jsou to idioti a ty ženský zvlášť, to jsou slepice…" A nezavřela od té chvíle pusu.

Teta: "Slyšela jsem, že si hledáš nové místo. Já se zeptám kolegyně, ona má souseda, co má známého právníka. Já jí občas pomáhám s účetnictvím, tak bych jí mohla pomáhat víc, třeba by se zmínila u toho souseda a ten by se přimluvil…" Achjo, bude stačit odpověď: "Ne, děkuju, to nebude potřeba...?" A kde se safra dověděla, že hledám místo?

Jasně, já vím, je to pro mé dobro. Všichni to myslí dobře a jednou jim budu vděčná… Takže hlavu vzhůru, ať už se děje cokoli, mám ve svém okolí blízké, kterým neleží na srdci nic jiného než mé blaho! Teda kromě té doktorky, tu rozhodně změním.

Běž si to zkusit

5. dubna 2016 v 13:34 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Když jsem se vrhla cestou práva, začaly se dít zvláštní věci - kde kdo se ptal na otázky, na které nejde dobře odpovědět. Studium práva nebylo mým dětským snem, spíš aktem vzpoury vůči dobrému přesvědčení rodiny. To ale nic nemění na tom, že se mě každý ptá, proč jsem se rozhodla zrovna pro právo. Nevím. Začala jsem nad tím dumat a ptát se ostatních, co vedlo k právu je. Tatínek je právník, seriály o právnících jsou cool, Pravá blondýnka je vážně dobrá, právníci hodně vydělají, právníci si nezamažou ruce… Copak tohle můžu říct?

A pak přišly ty těžší otázky. Co je to spravedlnost? A proč se pořád oháníme tou spravedlností, jak někde stojí s vahami a je úplně slepá? Víte, strávíte na škole pět let a slyšíte spoustu věcí o tom, jak se co má a nemá a kolik za to dostane a jestli pak ještě může tohle nebo tamto. Jestli z toho všeho pochytíte, co je to spravedlnost, jak se naučit být slepý a jak zacházet s těmi vahami, budete vážně borci. Ale jestli vás skutečně zajímá spravedlnost, běžte se radši zeptat nějakého filozofa. Ten to taky neví, ale protože ta odpověď bude chytrá, ani to nepoznáte. Právník vám vysvětlí, že to neví, ale jeho odpověď bude tak dlouhá, a pokud dobře studoval, bude v ní tolik latiny, že to nepochopíte. Mám tohle zapotřebí? Co tedy říct?

Často taky padne: "Proč všichni chodíte do školy oblečení jak sekretářky a ministři? To já bych určitě nedělal, já bych si udržel svoji lidskou tvář." Pomineme-li zjevnou genderovou nevyrovnanost mezi představou mužského a ženského povolání, kde se vyžaduje formální dress code, není odpověď lehká. Nejspíš proto, že to dělají ti o ročník výš a vy se jim chcete vyrovnat. A ti to dělají, protože to dělali ti o ročník výš. Ale tohle nemůžete říct.

No a klasika, která padne při všech příležitostech: "Prosímtě, mohla bys mi poradit?" Ne! Právní rady ze známosti poskytovati, na scestí se vydati, mělo by být tesáno do kamene. Chápu, že to vypadá jako nabubřelost, možná jako hyenismus. Ale pokud máte ve svém okolí známého advokáta, nežádejte ho o řešení vašeho případu ze známosti, gratis a urychleně. Zarmoutíte tím jeho a zklamete sebe. Prostě ne. Proč?

Odpovědí na všechny tyhle otázky bude nepočítaně a žádná nebude správná. Snad kromě jediné. "Běž si to zkusit, to musíš zažít!"

Fauly a přešlapy

14. března 2016 v 17:00 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Za svůj život jsem sportů zkusila tolik, až bych mohla vypadat jako sportovní nadšenec. Pravda ale je, že mi žádný sport nešel, a tak jsem je musela rychle střídat, aby se to nepoznalo. Byla to skvělá příležitost poznat, o co tady vlastně jde.

Balet. Místo abych dávala pozor, běhala organizovaně, ladně a našlapovala jako do peřin, pobíhala jsem jako blázen a dupala jako buvol. Učitelka mě několikrát postavila na hanbu. Do té doby jsem podle svého názoru nic hanebného neudělala, a tak jsem se na hanbě drbala na zadnici, popotahovala, rýpala v nose a vyplazovala jazyk na ty princezny, co vypadaly jak suflé - celé zrůžovělé a nafoukané.

Plavání. Na první lekci jsem byla vhozena do vody a odšťuchována od okraje bazénu. Zatímco ostatní více nebo méně dobrovolně čubičkou přeplavali na druhou stranu, já to přeručkovala okolo. Nikdo neocenil, že jsem to zvládla, ani nevzal v úvahu, že jsem měla trasu dvakrát tak dlouhou. Křičeli, odtrhovali mi ručičky od okraje a šťouchali do mě.

Sokol. Bavilo mě jenom skákání na trampolíně. Běhat mi šlo, ale proč pořád dokolečka? Zdrhla jsem z oválu a dostala vynadáno. Sestavy jsem si nemohla zapamatovat. Nepoznala jsem značku, na které mám stát. A když se vybíral tým do okresního kola soutěže v aerobiku, nikdy mě nevybrali. Důvod jsem zjistila, když do tělocvičny přidali zrcadlo. Od té doby jsem se řadila mimo dohled ostatních, aby újma jejich estetickému vnímání byla co nejmenší.

Tenis. Jedna raketa, jeden tenisák, jedna stěna a spousta boulí. Připadala jsem si jako mraveneček za deště, který se vyhýbá kapkám a při tom nese pořádně těžký náklad. Není mi jasné, proč míček i raketa jsou tak těžké…

Stolní tenis. Ve sklepě naší bytovky stál pingpongový stůl. Důchodce, který nenávidí děti, ať už dělají cokoli, se nejspíš najde všude. Zjevně mu sluch ještě dobře sloužil, protože ťukání míčku slyšel ze svého bytu ve třetím patře a jako vždy ho dopálilo, že se někdo baví. Rozrazil dveře a zařval. Pak si všiml, že se mnou hraje táta. Chvíli se snažil vyhodit nás i tak, ale táta nás ubránil. Nikdy potom už jsme se ale k pingpongovému stolu nedostali. Pan Smrtka nejspíš vyměnil zámek.

Lukostřelba. Zlomila jsem dva šípy a dva další ztratila. Řvali na mě. Naúčtovali mi to. Už jsem se tam neukázala.

Sportovní šerm. Jediná disciplína, kterou vyučoval tak starý pán, že už neměl sílu řvát. Naopak, byl moc milý, alespoň se mi to zdálo, dokud jsem to nevykládala doma, kde se málem usmáli k smrti, když slyšeli tolik různorodých a rafinovaných eufemismů pro nemehlo. On totiž ten pán byl nejen šermíř, ale i profesor češtiny.

Jízda na kole. Když se blíží kopec, je třeba se rozhlédnout, a pokud se nikdo nedívá, sesednout a vytlačit kolo nahoru. A to je pak lepší kolo vůbec nebrat. Občas se totiž stane, že se někdo dívá a vy musíte kopec vyšlapat, tvářit se jakoby nic a neztrácet na rychlosti, aby se to nerozjelo zpátky. Jízdní kolo se hodí jen na Hanou, jinde je nepoužitelné. Nikdo sice neřve, ale terčem posměchu jste tak jako tak.

Běh. Sport, který jsem provozovala při cestě na autobus. Párkrát jsem to zkusila jen tak, ale není to ono. Jak vás nežene vědomí, že pokud ujede autobus, zkysnete tu na celé dopoledne, nějak to neběhá… Nikdo na vás nekřičí, ale zato spousta lidí kontroluje z okna, jestli doběhnete až na roh nebo to vzdáte už v půlce ulice.

Pak jsem dostala CD, kde krásná, svalnatá a nesnesitelně pozitivní žena předcvičuje, abyste i vy mohly být krásné, svalnaté a nesnesitelně pozitivní. Párkrát jsem to zkusila, ale vrátily se mi vzpomínky na předešlá léta ponížení, když na mě řvali: Zaber! Přidej! Ještě jedna série! Víc se sniž! Došlápni na špičku!

Nakonec jsem sportům odolala. Lidé, kteří vás koučují, si stejně jen vybíjejí vztek, že je jako děti přihlásili do kroužku, kde jim to tak moc šlo, že neodešli, dokud byl čas. To proto tolik křičí a vztekají se. Až vás někdo bude přesvědčovat, že to máte zkusit znovu, rozhodně mu nevěřte. Je to past! Chtějí si jen vylít zlost a mít příležitost pořádně si na vás zařvat nebo se vám alespoň vysmát.

Jarní větrání vs. minimalismus

13. března 2016 v 11:03 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Už zase na všechny okolo leze jaro. Je to nejspíš tím, že se postupně v okolí začalo zelenat bláto, v lese voní hlína a jehličí a smůla a cosi se začíná klubat z okrasných záhonků před domem. Známí doma trápí ve vázách kočičky. Kamarádi špačkují, že letos pořádně nevyjeli na běžky a nejspíš už ani nevyjedou. A paní z hořejšího patra, která vede jeden nóbl sekáč, kde koupíte věci za stejné ceny, jako jinde nenošené oblečení, vyměnila černé legíny za barevně květované. Náš psí holič na vrbu před svým domem nainstaloval bílé umělé kvítky. Jen děti dál bobují z rozbahněného kopce tak, jak to letos dělaly celou zimu, a tím trochu kazí atmosféru.

I když sama sobě nalhávám, že nepodléhám trendům, jaro vlezlo i na mě. Posedly mě ty facebookové výzvy a chtěla jsem pustit "jarní vítr do domácnosti". Skutečně jen chtěla. Jsme čerstvě nastěhovaní do nového velkého bytu s několika málo kusy nábytku, který našli přátelé a známí na půdách a v garážích, na stěně visí jen jeden velkoformátový plakát naší oblíbené kapely, aby to tu nevypadalo tak sterilně bíle, a v lince smutně postává pár kousků nádobí, které jsme dostali od známých, když dělali "vítr v domácnosti" oni. Čtyři hrnky, každý jiný, sada prehistorických, fortelných čistě bílých talířů, hořčičné skleničky… Tomuhle říkám minimalismus. Cokoli vyhodím, bude zoufale chybět.

V šatní skříni to není o moc lepší, protože z předchozího domova jsem odstěhovala jen to, co skutečně nosím. Tak jsem tu výzvu s větráním poslechla doslova a otevřela všechna okna dokořán. Udělala se tu děsná zima a nebylo slyšet vlastního slova, protože pod okny sviští auta a cinkají tramvaje. Větrání tedy dopadlo neslavně a já nakonec tu jarní vyklízecí náladu přesunula na internet. Už několikrát se mi osvědčilo z negativ udělat přednosti. V naší domácnosti se ne zrovna přehnaný příliv financí projevil minimalismem a celkem se to osvědčilo. Začínám věřit, že minimalismus je omluvou pro cokoli, a tak jsem se jím pokusila zakrýt nedostatek uměleckého cítění i na svém blogu. Otevřela jsem okno a vyklepala všechno, co by mohlo připomínat nějakou estetickou snahu. Hotovo!

Autobusová komedie o sedmi aktech

7. března 2016 v 16:07 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Není nic zábavnějšího než cestování. Na dlouhé trase do zahraničí, když vás kolébá žlutý autobus, se píší scénáře trapných celovečerních komedií.

Akt první - před odjezdem. Když na Florenci čekám v řadě, abych mohla ukázat svou občanku, byla zbavena zavazadla a uvedena do tepla autobusu, slyším za sebou pár hovořící polsky, jak se dohaduje o mé národnosti. Rozhodují se mezi Němkou nebo Italkou a nakonec se pán odhodlá a začne bodře v němčině jak se mám a kam jedu. Nevím, proč jim ani nepřišlo na mysl, že žena vyrážející sama na cestu autobusem z České republiky by mohla být české národnosti a celému jejich rozhovoru rozumět…

Akt druhý - jedenáct hodin. Na mém místě někdo sedí. Postarší manželé. Zkusím to nejdřív česky, jen divně hledí. Anglicky nerozumí. Německy neumějí. Jsem v koncích, a tak jim ukazuji číslo sedadla na své jízdence. Horlivě přikyvují, nejspíš souhlasí s tím, že ta paní sedí na mém místě u okýnka, a pán nakonec nonšalantně pokyne k prázdnému místu přes uličku. No dobrá, sednu si do uličky, ale je mi trochu líto toho místa u okna. U okna se vždycky spí líp než v uličce…

Slečna přede mnou nemá dobrý vkus na muže. Od chvíle, kdy nastoupila, telefonuje. Ten hovor trval hodinu a půl, přesto se neřešilo nic jiného, než že se příteli už teď stýská, že jí se taky stýská, on že by byl rád, kdyby vůbec nikam nejezdila, protože neví, jestli to zvládne, ona že taky nechce nikam jet, ale musí, on ji přemlouvá, aby ještě vystoupila, že to přece ještě v České republice staví na jedné zastávce, ona že by za ním vážně ráda jela, ale musí si něco vyřídit, on se rozbrečel, ona ho utěšuje, že se za měsíc vrátí, on jí říká, že se mu už teď stýská, jí se taky stýská, on že by byl rád, kdyby nikam nejezdila, ona že taky nechce nikam jet, ale musí…

Mezitím manželé, co mi sebrali místo u okna, zapnuli obrazovky před sebou, i když nerozumí česky, pustili si českou televizi a vzápětí oba usnuli. Televize zůstala hrát celou noc, svítila, blikala, ale ty dva to nerušilo. Spokojeně chrápali jako dřevorubci. Ještě že nesedím s žádným z nich na jednom sedadle…

Akt třetí - dvě hodiny. Kdosi prochází uličkou. Konsternovaně sleduju, jak zvedá jednu moji botu a úlevně si oddychne. Vztáhnu po své botě ruku, zloděj bot se lekne, botu pustí a v bílých ponožkách jde zase zpátky. Konečně se mi podaří pěkně usnout.

Akt čtvrtý - tři hodiny. Budí mě starší dáma ze sedadla vedle mě pořádným šťouchancem do ramene. Nade mnou stojí německý celník. Že prý dobré ráno a že chce moje doklady. Třem hodinám v noci nelze říkat ráno, ale přece se s ním nebudu hádat - je to celník… Hledám občanku, jenže tam, kde jsem ji uložila, není. Prohrabu všechny svoje věci jednou, dvakrát… Když jedu třetí kolo, konečně si připustím myšlenku, že prostě občanka někam odešla beze mě. S kamennou tváří mu dám svůj řidičák. On že se na něj musí podívat. Vyjde i s mým řidičákem z autobusu a já přemýšlím, co se mnou budou dělat ve tři ráno v Německu bez cestovního dokladu. Kupodivu jim nejspíš řidičák stačí, protože jsem ho dostala zpět a autobus pokračoval dál se mnou na palubě.

Akt pátý - čtyři hodiny. Dostala jsem žízeň. Naštěstí s sebou vezu tři čtvrtě litru vody. Otevřu lahev, napiju se a uzávěr přitom uteče někam pod sedadla. Chvíli se snažím ho najít, ale nechci při tom probudit polovinu autobusu, takže to nakonec vzdám. Nedá se nic dělat, musím tu lahev vypít celou…

Akt šestý - šest hodin. Slečna telefonistka si pouští hudbu. Sice do sluchátek, ale brouká si tak nahlas a tak falešně, že bych byla mnohem raději, kdyby tu hudbu rovnou pustila. Nejen že nemá dobrý vkus na muže, ani hudební vkus není nic moc. Ta lahev vody se hlásí, že chce ven. Na záchod v dálkových autobusech ze zásady nechodím. Nemůžu usnout. Jednak proto, že to můj močový měchýř nedovolí, jednak kvůli vyjící telefonistce. Otevírám knížku a s úlevou v ní nacházím založenou občanku.

Závěrečná interakce s diváky - sedm hodin. Konečně stavíme a já s úlevou mířím na benzínku. U dveří autobusu se potkám se svým známým a je mi hned jasné, že to představení, jehož jsem byla aktérem, celou cestu pozoroval. Culí se jako blázen. Jak říkám, není nic zábavnějšího než cestování.

Za zamčenými dveřmi

29. února 2016 v 22:28 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Můžete se zamknout, jak chcete. Pokud bydlíte v bytovce, nikdy nejste doma sami. Stačí vypnout rádio nebo hudbu z reprobeden. Těžko si na to zvykám. Je to už nějaká doba, co jsem se přestěhovala z mrtvé vesnice do živého města. Možná až moc živého. I když tramvaj co tři minuty ani svištění aut pod oknem mi nevadí. Vlastně mi nevadí ani děti, co výskají na druhé straně domu na trávníku a bobují z blátivého kopce bez náznaku sněhu dolů. Zvláštní jsou zvuky okolních domácností. Vzbuzují bláznivé představy.

O patro výš bydlí pár čtyřicátníků se dvěma psy. Nejspíš si pořídili plovoucí podlahu, protože je neustále slyšet ťukání drápků po podlaze. Zvláštní - mají děsně rozvrzanou postel přímo nad naší ložnicí. Ať je člověk doma v jakoukoli dobu, když chvíli počká, uslyší, jak postel vrže. Já vím, logičtější by bylo uzavřít to tak, že mají doma někoho třetího, ležáka, o kterého se starají. Ale jak je člověk doma sám, nemůže se zbavit představy, že ti dva si nedají pokoj. Od pondělí do neděle od rána do rána. Doufám, že se tvářím přirozeně, když je občas potkám na chodbě…

Přes chodbu bydlí pořád někdo jiný. Studenti a studentky, střídají se jak na běžícím páse. Mám podezření, že jich tam žije víc, než se do jednoho bytu může nacpat. Alespoň podle zvuků párty, které se tam pravidelně v pátky nebo soboty pořádají. Škoda, že nás nikdy nepozvali.

V nejvyšším patře bydlí ti nejstarší lidé z vchodu, manželský pár, oběma je přes osmdesát. Pokud slyšíte, jak chodbou někdo jde rychlostí dvou schodů za minutu a při každém kroku břinkne hůlkou o zábradlí, je to jeden z nich. Spolu nechodí nikdy. Každý týden přidají nějaký vzkaz na vchodové dveře, stěnu na chodbě nebo nástěnku. Ale hlavně si podle nich můžete řídit hodinky, protože každý den jde jeden z nich v deset hodin zamknout vchodové dveře.

Někdy slýchám večerní hovory sousedů z vedlejšího vchodu. Mají puštěnou televizi. Tichý mužský hlas. Pauza. Ženský hlas. Pauza. Někdo přepne televizi. Ženský hlas. Někdo přepne televizi. Zvýšený mužský hlas… Tyhle dva mám vážně ráda. Nemáme televizi, ale díky nim se cítím, jako bychom měli…

Občas si říkám, jak hodnotí naši sousedé můj hudební vkus.

Ranní ptáče nebo noční tvor

26. února 2016 v 23:30 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Dneska není čas na ty důležité věci, dnes jsem udělala spoustu nedůležité práce. Té, která mě baví a která dělá ostatním radost. Nejít do práce a připravovat skautský program. Vařit jídlo pro přátele, kteří se v době oběda vyvalí z vlaku. Nakoupit na večerní akci spoustu čaje a kávy, upéct koláč a psát sluníčkové zprávy na facebookovou událost. Do takových dní se ráda budím. Bez strachu z budoucnosti nebo o budoucnost.

Jednou budu vědět, kam patřím, ale na škatulkování je ještě brzy. Skoro bych kdysi přísahala, že jsem noční tvor - žít do dvou do rána a pak nevědomky v sedm zaklapnout budík. Asi stárnu. Poslední dobou zapadnu do postele mnohem dřív, třeba v jedenáct nebo ve dvanáct a spím a spím jako medvěd. Ráno budík zaklapnu tak jako tak. Nevypadá to na nočního tvora, spíš na pořádného spáče. Ale dneska jsem vyrazila z postele tak čile, jako kdybych snad byla ranní ptáče.

Ztrácím motivaci? Radost z každodenní práce? Podléhám všednodennosti a rutině? Nejspíš… Tajně si říkám, jestli bych raději neměla dělat něco jiného, co mě bude naplňovat každý den, abych se nemusela násilím nutit vstát, aby to vstalo samo, abych se těšila na každý další den tak, jako dneska. Ale přiznat nahlas, že jsem se minula povoláním? Porážky se nepřiznávají jen tak.

Asi bych v tom případě měla nějak ospravedlnit, že ráno nemůžu vylézt z postele. Možná bych měla zase začít číst, jako jsem to dělala kdysi. Do tří do rána a pak následující den intelektuálně rozebírat, co jsem včera přečetla. A společně s tím vystavovat na odiv kruhy pod očima jako důkaz. Tak se nakonec zakryje moje porážka a čest zůstane uchráněna.

Kam dál