Červen 2012

Ochrana spotřebitele po mém

29. června 2012 v 14:31 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Jako ubohý spotřebitel vlastně nevycházím z údivu. Pravda, žádná novinka. Jednoduše jsem nejspíš ještě pořád příliš naivní.

Pamatuju si svoje první spotřebitelské zklamání. Paštika. Pro dítě lákavá pikslička s blýskavým povrchem, abstraktní etiketou a navíc se tomu dá promáčknout víčko! V mé dětské mysli vzbuzovala tolik báječných představ… U nás doma se paštika nikdy nejedla, a tak mi tyto představy vydržely poměrně dlouho. Navíc se k tomu všemu přidružil ten orientální název. Paštika. Zařadila jsem ji ve své mysli mezi sardinky, tuňáky a podobné konzervované ryby. Vysvětlení je nasnadě. Slovo "štika" mi bylo už v útlém dětství velmi dobře známo, protože děda byl rybář. Předpona pa- ve mně později vzbudila ještě více otázek, když jsem v dětské encyklopedii objevila třídu paryb. Nijak mě nezmátla absence oné paštiky. Nejspíš na ni v té obecné knize prostě nezbylo místo vedle žraloků. A tak jsem paštiku považovala za obrovskou vzácnost, která se u nás nekupuje, protože je pro náš stůl příliš luxusní, asi jako žraločí maso a pštrosí vejce.

O to víc mě později ve skautském oddíle překvapilo, když se paštika objevila na našem jídelníčku. Příliš pozdě jsem pochopila, že ona játrovka nemá s parybami co dočinění. To už jsem měla v puse řádné sousto a v ruce ten největší krajíc potřený důkladně od začátku do konce. A tak jsem musela tu vzácnost vychutnat až do onoho pověstného hořkého dna.

Člověk by řekl, že tento zážitek z raného dětství mě vyléčí z naivity, ale to by mě ten dotyčný neznal. Jsem totiž nenapravitelná. I když přeskočím celá ta léta, kdy jsem v podstatě nevycházela ze zklamaného údivu (počínaje indiánky a krabími tyčinkami rozhodně nekonče), musím s hanbou přiznat, že jsem se nechala minulý týden zklamat znovu. V dobré víře a hlavně ve spěchu jsem sáhla do police plné džemů a vytáhla skleničku se šťavnatými jahodami na etiketě. To jsem ještě netušila, že etiketou to s těmi jahodami také končí. V autobuse jsem neměla co lepšího na práci, než si přečíst malá písmenka na odvrácené straně té prokleté nálepky. 60 % jablek, 20 % višní, 9 % švestek a konečně 2 % jahod. Zmateně jsem otočila lahvičku červené hmoty zpět na přední stranu. A skutečně. V pozadí za záplavou jahod pózuje nesměle jedno jablko a stydlivě vykukuje švestka. A po bližším a podrobnějším ohledání jsem mezi těmi jahodami našla graficky skvěle zapracovanou višeň.

A tak mám nové předsevzetí. Už nikdy nebudu číst ta drobounká písmena na zadních stranách výrobků. Protože jedině neinformovaný spotřebitel je šťastný spotřebitel. Ale to těm organizacím jako Sdružení obrany spotřebitelů radši říkat nebudu.

Fekální tok obrazovkou

28. června 2012 v 13:06 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Tož to je tak, když člověk nedbá, a nejen Oskar na to doplácí. To jsem takhle nedbala téměř smrtelné nemoci vlastního otce ve vlastním domě, jela na stavbu tábora s partou ztřeštěných holek, které jsem jakýmsi nesmyslným, ale šťastným řízením osudu dostala na starost, a ještě šílenějšími chlapci, kteří mají neotřelý pohled na svět. Pokusíte-li se uhodnout, který den jsem těžce onemocněla, nebude to až takový rébus. Ano, hned druhý. A třetí jela domů. Ostudné.

Nu což, teď ležím doma a zpytuji svědomí, sleduji slaboduché filmy, katastrofická dramata na ČT24 a taky trapné frašky na tomtéž kanálu. To mě přivádí k myšlence, že slovo kanál je to nejpřiléhavější, které se z celé řady názvů dá vybrat. Nevím, jestli na mě až tolik působí delirium mé choroby, nebo mě navíc kdosi nakazil krizí středního věku. Možná je přenosná i ta vlna depresí a deziluze. Nicméně tu paralelu vidím naprosto zřetelně. Dříve odpadní strouha, dnes kanál, ale úlohu plní stále stejnou. Nechává odtékat všechny ty věci dávno minulé a se stoickým klidem čeká na to, co přijde záhy. Pro znuděného diváka sedícího u břehu se sice jeví takový tok jako přítomnost, ale nenechme se mýlit. Co je vpuštěno do kanálu, je už tolikrát semleto a přetřeseno, že to ztratilo glanc, šťávu, lesk, šmrnc a to všechno, co čerstvé novinky mít mají. Pravda, občas korytem propluje nějaká ta perla nebo briliantový zásnubní prsten, ale to je čirý omyl, ještě dlouho v zákulisí oplakávaný.

Je to zvykem nejen naší země, že se největší šmíře dostane toho nejhonosnějšího názvu. Nerada bych jmenovala ze současné mediální scény a riskovala nepřízeň čtenářů, a tak si budu muset vystačit s příkladem z minulosti, který je dostatečně výmluvný. Myslím Zlatou uličku. Romantické, turisty vyhledávané místo dostalo jméno podle zlatavých odlesků na hladině všech těch splašků plovoucích středem ulice, protože tahle třída ničím lepším než odtokovým kanálem nebyla. A turisté se na to dodnes chodí dívat s nemenším nadšením. Neberme jim to. Milé představy, které jméno Zlatá ulička vzbuzuje, překryjí časem ubohá a páchnoucí fakta a spokojenost nastane na všech frontách.

Nechci ale končit takhle fekálně a poklesle. Vytáhnu tedy staré klišé a trochu ho opráším - všechno má svůj rub a líc. Ta druhá strana v tomto případě spočívá především v troše fantazie, naději a předvídavosti. Stejně jako z těch splašků Zlaté uličky se bude možná dobře dařit sousedovic trávníku a úrodě na příští rok, i z těch strávených a okoralých zbytků tekoucích televizní obrazovkou může jednoho dne něco být. Včerejší katastrofy se přerodí do zítřejších pohrom a vítězství. Kdo se naučí těžit ze zbytků předešlých dní, snad časem sám bude ten, kdo příště novinky v první linii předžvýká a předá natrávené davům. Uf, málem jsem právě přesvědčila i sama sebe, že to všechno má ještě smysl. Nejspíš jsem přetažená.

Od té konzumní strany obrazovky

Děvče Odvedle

Úpadek lidstva

28. června 2012 v 11:11 | Děvče od vedle

"Kam se ten svět řítí!" vzdychali už ve starověkém Řecku v domnění, že následující generace je morálně i fyzicky prohnilá. Utkvělá představa, že lidstvo upadá s následující generací do jisté záhuby, je evergreenem všech dob a epoch. Jednoho dne se nejspíš každý z nás probudí s jistotou, že dobře už bylo, a s odevzdaností se nechá vláčet černými zítřky. A přesně tohle se nedávno stalo mně, ač ještě zdaleka nepatřím do generace kmetů, u které onen postoj s blahosklonným přitakáním přejdeme. Ale uznejte, mám pro to důvod pádnější než celé zástupy stařenek pohoršujících se nad mými krátkými šortkami.

Čokoláda. Pochutina, která vzbuzuje spoustu chutí, představ, pro někoho tajná vášeň, pro jiného oficiální závislost. Do toho prokletého okamžiku jsem žila v domnění, že svět je vpořádku, protože všichni, jak jsme tu, milujeme čokoládu. Jako zasloužilá skautská vedoucí jsem tuto obecnou slabost dokázala patřičně zneužít. V okamžiku, kdy se celý program pro partu znuděných puberťaček hroutil a mně bylo jasné, že každou chvíli se chystá vzpoura, stačilo vytáhnout čokoládu. Co se dělo dál, bylo lhostejné, hlavní byl fakt, že když se budou všichni dostatečně snažit, přijde čas na slavnostní roztržení alobalové fólie.

Jako ostřílená vedoucí jsem tento kázeňský prvek zařadila i tentokrát. A ejhle, ony rozjívené budoucí dámy se tváří kysele. "Čokoláda?" protáhla ta dvanáctiletá nevděčnice. Jak se ukázalo, následující generace je skutečně nenávratně zkažená. Jedna je na čokoládu alergická, druhá oříškovou nerada, třetí drží dietu, protože jí budoucí baletní dráha nedovoluje vážit víc než křehká víla. (K tomu bych si dovolila poznamenat, že taková víla Amálka rozhodně nevypadá na žádnou křehotinku, a jak jí ten tanec pěkně šel…)

Je to smutné, ale zdá se, že vášeň pro čokoládu je minulostí stejně jako mé ideály a představy o světě. Zbývá jen ponořit se do historie a vzpomínat, jak bylo krásně na světě, když ještě děti byly dětmi a daly se utáhnout na vařené nudli. Nebo alespoň tabulku výtečné čokolády.