Červenec 2012

Prohraný boj se společností

9. července 2012 v 10:00 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Přichází to pomalu a nenápadně jako soumrak. Najednou je na cestu hůř vidět a z vánku je cítit chlad. Naštěstí jsem si toho všimla dřív, než se setmělo nadobro. Můj život pomalu klouže do stereotypu. A já rozhodně nejsem ve věku, kdy bych měla být pečlivě onálepkována a zařazena do správného šuplíku. A tak jsem začala v panice hledat problém. A našla jsem ho - dělám všechno tak, jak se má. A tak jsem se rozhodla vzbouřit. Jenže ono se to lehko namyslí, ale špatně plní. Kde začít? A čím?

Třeba bych mohla začít být emo. Jenže jednak jsem blond, jednak je to vlastně jen další stereotyp. Když tak dumám nad svými možnostmi, vybavují se mi lidé, kterým jsem se vždycky spíš smála, než obdivovala, natož abych přemýšlela nad tím, že bych měla následovat jejich cestu. Jenže to je přesně ono. Jsou to lidé, kteří nežijí tak, jak se žít má, kteří jsou sice středem posměchu, ale vlastně jen proto, že dělaí věci jinak. Vykašlali se na společensky stanovený usus způsobem, který by mě nikdy ani nenapadl. Budu se muset poradit.

Tak začněme například Alešem. Žije na privátu, kdoví proč se odstěhoval od rodičů. Se studiem se zrovna nepředře. Jenže o co víc má času, o to horší je to s penězi. Vlastně se nedivím, že začal dělat podivné pokusy. Nejdřív s jídlem. Už víc než rok hledá krmi, která jej udrží naživu s nejnižšími, ideálně nulovými náklady. To, co tenhle člověk jí, by málokdo dobrovolně pozřel. Trochu mi připomíná poustevníka Školastika živícího se sušenými kobylkami. Pokud vím, v posledních měsících skutečně vynašel jídlo, u něhož náklady na porce vychází v řádu desetihaléřů. Vlastně jen mouka smíchaná s vodou v husté těsto pečené na kamnech, v jeho případě nejspíš na plynové plotýnce. Čekám, kdy mu lékaři diagnostikují kurděje. To už i ty kobylky by byly výživnější. Tenhle blázen bude mít s výdaji na léčení možná potíže.

Pokračujme Jenem, který si pro změnu ničí své zdraví denním režimem. Tedy slovo "denní" z toho nejpíš budeme muset vypustit, jak pochopíte z následujících řádků. Pořád totiž nechápe, proč by se měl tupě řídit matkou přírodou, která den nastavila na čtyřiadvacet hodin. Jí, když má hlad, jde spát, když se mu chce, a vstává, až je odpočatý. Tak se stane, že jednou vyjde na nákup ve tři ráno, podruhé v osm večer. Při takové životosprávě si nedovedu vysvětlit, jak je vůbec možné, že na smluvené schůzky většinou dojde. Nicméně dneškem se mu přestávám smát. Je to nekonvenční a rozhodně ne stereotypní.

Další z výčtu je Martin. Jeho příběh bude krátký, protože ho vlastně neznám. Co o něm ovšem vím, stačí pro mé účely bohatě. Pravidelně chodí na plavecký stadion. Nevím, jestli plave dobře nebo mizerně. Nesejde na tom. Mám tušení, že plavání není ten pravý důvod, proč sem chodí. Když jej totiž člověk chvíli pozoruje, jak sedí na tribuně, zjistí, že občas, jakmile se ujistí, že mu nikdo nevěnuje pozornost, cosi odhodí do vody tak nenápadně, že vyvolá pozornost. Z nějakého obecenstvu nepochopitelného důvodu háže do chlorované vody kostky cukru. Donese si je s sebou a jen tak je háže do vody. A ne, skutečně jsem si to nevymyslela.

Pokračujme třeba Davidem. Jeho zvláštnost sice není možná tak ojedinělá, nicméně vzbudila mou pozornost. Je to prototyp ajťáka, jak si ho alespoň představuju já, a je s tímto stavem dokonale spokojený. Dokáže hodiny a hodiy prosedět naprosto izolovaný od okolí jakousi myšlenou zdí, která povolí vpustit nějaké informace a ruchy okolního světa až k němu teprve ve chvíli, kdy dojde k jádru pudla a sám pro sebe si vyřeší nějaký interní, zapeklitý problém čistě fyzikáního či technického rázu. Takhle posledně dumal nad vysavačem, ale jeho problém vám tu bohužel nevysvětím, jelikož na to nejsem dostatečně kvalifikovaná. Půvabné na něm je především to, že mu v nejmenším nesejde na mínění ostatních. S bohorovným klidem ignoruje narážky a posměšky. To takhle zapomněl pro své problémy chodit k holiči a teď vypadá jako sluníčko. Totiž jeho vlasy nejsou evidentně dělané k nošení na hlavě. Stojí na ní naprosto kolmo k pokožce jako zelektrizované a i když už dosáhly délky asi deseti centimetrů, nedají si říct a neslehnou. Musím se přiznat, i když mě to potom mrzelo, že jsem si kvůli tomu do něj rýpla i já. A víte co? Nepodíval se na mě vyčítavým pohledem, jako bych to na jeho místě udělala já, neoplatil mi tu drobnou urážku, jak by to udělala moje kamarádka, neurazil se, jak by to udělala má maminka, ani neutekl, jak by to udělal můj spolužák Petr. Rozzářil se (a tak ještě podtrhl ten dojem sluníčka) a prohlásil: "Jé, ahoj, strašně rád tě vidím!"

Tohle je jen reprezentativní vzorek. Mohla bych dál pokračovat Danem, který následuje Boží hlas, Jirkou, který odjel na misii kamsi do Afriky, Adamem, který celý rok abstinuje, aby se potom mohl jednou po té dlouhé době opít co nejlevněji a nejkvalitněji, Jardou, který chodí jen v jedněch kalhotách a nikdy je nepere, protože má pocit, že špína je ta nejlepší impregnace... Tenhle seznam by mohl být dlouhý jako dálnice do Prahy. Nad těmi všemi teď dumám a vzpomínám. A lituji, že jsem se jim smála.

Plyne z toho ale překvapivý závěr. Jistě vám neušlo, že dívky nikde v tomto vyprávění nefigurují. S vysokou pravděpodobností z toho plyne, že holky mají mnohem větší tendenci nechat se strhnout na zajeté koleje a udělat ze sebe tabulkový vagón o správné výšce, váze, délce a barvě, myslící tím správným, konvenčním způsobem. Měla bych snad uvažovat o změně pohlaví? No, není to nijak lákavá představa. Jak tak nad tím přemýšlím, poraženě přiznávám, že se raději nechám poslušně zaškatulkovat. A tak jsem kapitulovala v boji se společností. Stmívá se a černá bezhvězdná noc už klepe na dveře. A tak nezbývá než doufat, že se z toho ráno probudím.

Děvče, ty nejsi rockový typ

7. července 2012 v 20:12 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Tak tohle se mi dnes honí hlavou. Ale proč sakra? Zrovna jsem se vrátila z rockového festivalu, mám ještě pořád ten rockový pásek na zápěstí (A na něm je to psáno bílé na modrém!), mám klobouk, který je skoro určitě ten nejrockovější, který měli. Mám rockové kraťasy, rockové náušnice a rockovou náladu. A i přes to všechno jsem asi tak rocková, jako víla zubnička.

Vtíravě se mi neustále vrací vzpomínka na spolužačku ze střední. Holka, která se nebála sebeztřeštěnější výzvy. Pravidelně navštěvovala divoké párty. Když si myslela, že ji nikdo z rodičů nebo vyučujících neslyší, mluvila skutečně peprně. Poslední dva roky na škole si barvila hlavu na zářivě rudou. Chvíli byla emo, potom zase gothic, nějakou dobu vyznávala steampunk, který časem nahradila stylizovanou japonskou školní uniformou. Pak už jsem se v těch subkulturách začala ztrácet, takže vám blíže nepřiblížím její bláznivé výstřelky. Ale pro rámcový obrázek to snad stačí. Záhadné je na tom všem, že by ji nikdy nemohl kdokoli, ať už náhodný chodec nebo dobrý přítel, označit za drsnou holku. Dokonce i když chodila na hodiny bojového umění, říkal prý její učitel, že v jejím podání je to spíš zasněný tanec, než boj. Ona je prostě křehká, jemná slečna. Celý život ji to pronásleduje a nemůže se téhle nálepky zbavit. Žádná její rebelie nezmění fakt, že je rozená prinezna a občanku v hospodě po ní budou chtít nejspíš navěky.

Ale zpět k tomu rocku. Je to sice smutné, ale rockerka ze mě nejspíš nebude stejně jako z mé spolužačky drsňačka, jen u mě je to mnohem lépe odůvodnitelné. Tak zaprvé, abyste byli správně rockoví, musíte chodit po obchoďácích jen v plavkách. Je to záhadné, ale je to tak, skutečné rockerky libovolné postavy a jakéhokoli věku v těch nesnesitelných vedrech vyrážejí v plavkách všude - na vystoupení oblíbené kapely, na suché záchodky, na rande nebo na nákup mezi nic netušící obyvatele přilehlého města. Ač nejsem žádný zapšklý puritán, výchova se na mně silně podepsala. A tahle výchova byla zjevně zásadně nerocková.

Zadruhé si musíte užívat pocitu sardinek namačkaných do příliš malé konzervy, když vaše vyvolená kapela vstoupí na pódium a ti za vámi vás přimáčknou na ty před vámi. V takové chvíli se nelze vzpírat poskakování do rytmu, a tak sebou nechá pravý rocker vláčet a házet rozvášněným davem. To samo sebou zahrnuje i spoustu cizího potu na vlastním těle, potu lidí, které jste nikdy dřív neviděli, a které jste pravděpodobně vlastně nezahlédli ani ve chvíli, kdy si o vás osušili svá záda. A nezapomeňme na podupané nohy. Tuším, že je to tajné poznávací znamení všech rockerů - kdo nemá podpódiovým davem podupané nohy, nepatří do party. Ti ostatní, kteří postávají, nebo dokonce posedávají až polehávají opodál, jsou odpadlíci nehodní titulu rocker. Po první zkušenosti s podpódiovým davem jsem se cítila, jakobych právě byla propasírována mlýnkem na maso.

Zatřetí, znamením rockera je způsob komprese kelímků od piva či lima. Klasický (podotýkám, že nerockový) celistvý proces se dělí do dvou fází - smáčknout (tedy fáze 1, komprese) a vyhodit (fáze 2), ideálně do popelnice na plasty. Pravý rocker dotáhl první fázi k naprosté dokonalosti. Bohužel ještě nedošel k té druhé. Komprese rockerů se dělí na masovou a nemasovou. Masová se dá provozovat jen vprostřed podpódiového davu a spočívá ve vymrštění kelímku se zbytkem piva nebo jiné lepkavé tekutiny co největší silou pod úhlem přibližně šedesáti stupňů do davu před sebou. Druhý, o mnoho nudnější způsob rockové komprese, spočívá v nenápadném upuštění kelímku na holou zem. Druhý způsob je proveditelný jak masově, v davu, tak nemasově na jakémkoli místě, podmínkou je, aby kelímek skončil na veřejné cestě, co nejhojněji užívané. Výsledkem obou způsobů je dokonale smáčknutý kelímek, zpracovaný nesčetnými podrážkami pravých rockerů. Nedotažený je jen způsob přepravy takto skvěle komprimovaného kelímku do odpadků. Narozdíl od rockerů mi to nedá a kelímek smáčknu dost nedokonale v ruce a vyhodím do odpadků stručně ručně. Opět se tu projevuje má nerocková výchova.

A konečně čtvrtým znakem rockera je neomylné a zarputilé tleskání, skákání, mávání nebo jakékoli jiné odměřování rytmu na první dobu. Takový rocker se nenechá vyvést z míry a rytmu ani zákeřným interpretem, který naznačuje tleskání na druhou. Má striktní nerocková, kapku jazzová výchova ovšem káže tleskat na druhou, navzdory rockovému davu. A tak tvořím jakousi ozvěnu za všemi správnými rockery.

Tak mi povězte, není to se mnou beznadějné? Nejspíš jsem odsouzena k tomu, abych zůstala nerocková i na rockovém festivalu, navzdorý vší své snaze.

Pravda o ponožkožroutech

2. července 2012 v 23:49 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Stává se to jistě všem. Píší se o tom knihy, natáčí filmy. V pračce, když je zapnutá a nikdo do ní nevidí, se jistojistě odehrávají děsivé scény, které by v žádném případě nemohly patřit do dětského filmu. Je to totiž tak. Pár smrdutých ponožek do pračky vložených neznamená nutně také pár voňavých ponožek na prádelní šňůře. Ta zákeřná bílá potvora jakoby je žrala a zásadně tak porušovala zákon o zachování hmoty. Ledaže by odpadem takovéto stravy byl ten nános prachu, který se za léta za pračkou střádá. Ovšem je nepochopitelně vybíravá. Neomylně totiž pozná, jestli je to ponožka, od níž mám více párů, nebo taková ta prachobyčejná čistě bílá nebo černá, ke které se hodí všechny ostatní prachobyčejné čistě bílé nebo černé. Tyhle totiž ze zásady nepozře. Také vynechává ty nejohavnější kousky, které nosím s vyloženým odporem. Myslím teď ty do půl lýtek s vytahaným lemem, které padají při chůzi, nebo ty světle hnědé, které se naprosto zoufale snaží imitovat pleťovou barvu. Vytvořila jsem v průběhu let řadu teorií. Jednu z nich naprosto nezávisle na mém výzkumu potvrdil i Pavel Šrut svou vědeckou prací Lichožrouti. A tak jsem začala brát jako fakt, že ty fusekle buď žere sama pračka a má z toho prasečí radost, nebo nějké obojživelné breberky zabydlené pod bubnem. Tečka.

Ale právě dnes jsem prozřela. Je to smutné zklamání, když se pro tak krásnou záhadu najde tak hloupě prozaické vysvětlení. Vedle pračky stojí druhá bílá krabice, sušička. Za ní zbyla velmi šikovná škvírka, kde žijí stvoření, která nikdy neměla spatřit světlo světa. A mezi nimi naše ponožky. Popravdě, měly se tam celkem dobře. Správně zakonzervované vrstvou prachu vytvořily dosti kompaktní celek. Když jsem tento dobře utajený poklad dnes našla, cítila jsem se trochu jako pan Barrand. Vrstvu po vrstvě jsem se vracela do dávnější a dávnější minolosti, odlupovala ponožky jednu od druhé a druhou od třetí. Mrtvolky vyschlých pavouků, much a oněch stvoření, o kterých jsem se zmiňovala před chvílí, dotvářely celý dojem a dodávaly tomuto historickému nálezu na melancholické tragičnosti.

Teď ovšem vyvstává otázka, co s nimi. Ony fusekle se hodí především v páru. Tedy alespoň mně. Možná jsem příliš cimprlich, ale obvykle nenosím jednu ponožku modře proužkovanou po kotník a druhou vysokou fialovou. Tak jsem přemýšlela o krámku s lichými ponožkami. Mohla bych ho otevřít hned vedle obchůdku s korálkami přímo u tramvajové trati. Nebo vedle Batavie, tam totiž chodí ti alternativci, co by jistě s lichými ponožkami neměli problém. Teď se nemůžu rozhodnout a dělá mi to starost. Jsem totiž váha a s rozhodnutími mám trochu problém.

Vyléčena z dobrých skutků

2. července 2012 v 16:04 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku

Toto je trudný příběh mé včerejší noci. Ale ne, nebojte, i nezletilci mohou pokračovat ve čtení bez studu a hany. Ve vší počestnosti.

Jako obvykle, když si od rodičů půjčím auto, jsem se i včera vracela o hodinu později, než jsem původně naslibovala. Je těsně před desátou a já si to šinu Týnečkem, kde mě značka, radar a hlavně kočky (ale o těch až za chvíli) zpomalily na 40 za hodinu. Dusno před bouřkou, venkovní teploměr i teď ukazuje necelých třicet stupňů. Okýnko u řidiče i spolujezdce jsem stáhla, aby alespoň ten pekelně horký vzduch proudil. V přehrávači mám CD na plné pecky, protože co by to bylo za jízdu z párty, kdyby nehrála hudba tak, že palubní deska rezonuje. No dobře, trochu přeháním, ale hrálo to dost hlasitě. Nutno ještě dodat, Týneček je někdejší vesnice, dnes už okrajová městská část, rozložená kolem vysoce frekventované silnice. Obvykle se tu přes den nedá cesta přejít, takže sousedská přátelství i rozbroje jsou omezeny jen na onu polovinu domů za jednou krajnicí. Svět je tu rozdělen tlustou asfaltovou čárou jako zipem a auta jsou jezdci, kteří nedovolí, aby tahle obec byla spojena v jeden celek. Takové cestě se těžko dá říkat komunikace. Ale teď je noc a hektický ruch konečně ustal. Cestu ovládly kočky. Běhají sem tam a neberou sebemenší ohled na projíždějící vozy. Soustředěně hypnotizuji krajnice a snažím se odhadnout, odkud vyletí sebevražedná šelma tentokrát. O to víc mě překvapí, když reflektory nevyplaší kočku, ale stopaře. Mává cedulkou tak, že než se mi podaří přečíst, kam že by chtěl, přejedu ho. Tedy nepřejedu, minu. Nejsem přece vrah.

Mým cílem je hned následující vesnice, a tak mě ani nenapadlo zastavovat. On směřuje o třicet kilometrů dál. Vyjedu z Týnečka a šlápnu na plyn. Vtom mi to všechno začne hlavou šrotovat znovu. Autobus odtud až do rána nejede. Není tu kde se schovat. A hlásí silné bouřky. Poslední zprávy vypadaly dost katastroficky. Přívalové deště, nárazový vítr 70 km v hodině. Vzpomněla jsem si na své smutné zkušenosti se stopováním a došla k přesvědčení, že toho ubožáka už dneska nikdo nevezme, tuplem ne, až začne ta smršť. Nesmějte se mi, vím, že je to dětinské. Ale vrátila jsem se pro něj.

Mladík se evidentně zdráhal nasednout do auta, kde sedí jedna mladá dáma za volantem. Říkám, ať bere, nebo nechá být, a tak nakonec překvapeně naskočil. Mluvil tak trochu z cesty, blábolil něco o zázraku, že jsem se pro něj vrátila. Evidentně jsem byla na silnici dost nápadná v bílém autě, ze kterého bouřila hudba, takže si mě pamatoval. Tak trochu nelogicky se mě ptal, jestli je to bezpečné, aby holka brala stopaře. Opáčila jsem, jestli se mám bát. On na to, že jeho určitě ne. No tak, v čem je problém? Vyklubal se z něj celkem příjemný společník - spíš mlčel než mluvil, cosi po SMSkách většinu doby řešil. Představili jsme se a najednou si tykáme. Témata, která jsme probrali, byla jako z konverzační příručky - nezávazná, ale milá. Prázdninové plány, studia, zaměstnání, přátelé, rodina. Vysadila jsem ho v jakési zašité vísce. Když jsme se loučili, rozpačitě poznamenal, že o číslo by si asi říct nemohl. No, odpověděl si sám. Trable s nápadníky nejsou pro mě. Cítila jsem se v té chvíli dlužná ještě něco říct, a tak jsem jen poznamenala, že kdyby ten dluh chtěl někdy splatit, ať předá štafetu dál a vezme nějakého toho sympatického stopaře v nesnázích. Tak tedy, to byla ta první část mého příběhu, jako vyšitá z červené knihovny.

Ne už tak ta druhá, která spíš připomíná úryvek z brakového thrilleru. Ona je totiž hračka jet po neznámých cestách s někým, kdo ví, kudy dál. Jenže průvodce jsem vysadila v cílové destinaci a teď babo raď. Všechno to vypadalo velmi nadějně až do Dlouhé Loučky, která mi trochu zamotala hlavu. Projela jsem ji celou naskrz a už v té chvíli mi bylo jasné, že tudy cesta nevede, ale pořád jsem doufala, že to někde strhnu na správný směr. Na nejbližší křižovatce. Než jsem se vzpamatovala, vyjela jsem z vesnice, projela druhou bez možnosti odbočení a už mě to táhne na Uničov. Tak to tedy ne. Otočím se komusi před domem, posvítím mu reflektory do oken a uháním zpět. Na samém začátku Dlouhé Loučky najdu konečně kýženou odbočku se směrovkou skrytou v bujném porostu. A teď už to bude hračka. No ano, byla by, nebýt té proklaté bouřky, na kterou jsem mezitím ve světle posledních událostí úplně zapomněla. Ona ovšem zatím jen nabírala na síle a brousila si na mě… Co si to vlastně brousila? Tuším, že všechno, co jí přišlo do cesty. Tedy hlavně ořechy.

Já vždycky milovala pohledy na bouřku. Zpoza svého utěsněného okna ve svém pokoji. Už jsem zažila bouřky, kdy mi nabíhala husí kůže. Když uhodil blesk do budovy, vedle níž jsem zrovna stála, když jsem přespávala za bouřky v lese a ona se pořád točila nade mnou. Dokonce jsem jela na kole po okresních silničkách, ze kterých se mě déšť snažil smést, když o pár kilometrů dál ničilo tornádo Litovel. Tohle všechno bylo v minutě zapomenuto. Že vítr dokáže strhnout ze silnice cyklistu, to beru. Ale aby dostal do protisměru moje auto, to už považuju za paranormální jev. Svírám volant a představuju si sama sebe v příkopě vedle silnice, s autem překlopeným na střechu. To mě doma pěkně pochválí. Jenže ono to bylo ještě horší. Nějaký dobrák před dávnými lety, jistě v dobré víře, vysadil kolem všech těch okresek v tomto kraji ořešáky. Pěkná myšlenka. Jenže neznám strom, který by se tak rád lámal, který by měl větve křehčí a který by byl méně vhodný k výsadbě podél cest, než právě ořech. Na silnici se válí větve vyrvané těm ubohým stromům hrubým násilím. Větve, které v průměru můžou mít deset, dvacet centimetrů. Kličkuji jako na opičí dráze. A modlím se, aby takový macek nepřistál na mém autě. Zbytečně. Slyším dutou ránu a nemůžu se mýlit. Ta větev, která mi spadla na střechu, právě sjela přes zadní okýnko na silnici. No to potěš.

Déšť už se trochu utišil, bouřka se přesunula o kousek dál, zato vítr zesílil. Naštěstí jedu třicítkou, takže stačím zastavit zrovna včas. Řach! Přísahala bych, že v té chvíli se mi srdce na chvíli zastavilo. Na silnici leží strom. Ukázkový kousek, tak akorát vysoký, aby pokryl oba pruhy a nenechal nikoho na omylu - tudy to dál nepůjde. V protisměru skrz všechnu tu zeleň vidím přijíždějící auto. Hlavou se mi honí kdeco. Přemlouvám dva stromy, mezi nimiž právě stojím, aby zůstaly tam, kde jsou, a nechaly si všechnu tu svou zelenou parádu na sobě. Vystoupím a doufám, že najdu na opačné straně přinejmenším náklaďák plný obrovských silných pánů, kteří strom popadnou a odvezou domů na zátop. Chyba lávky. Přeskočím kmen a zahlédnu starou škodověnku a ještě staršího pana řidiče. Vypadá dost nezúčastněně. Vystoupí, aby zhodnotil situaci. "Vy jste tu sama?" přeřvává vítr s nadějí, že mám plné auto těch silných chlapíků já. Pokývám hlavou. "Tohle neodnesem," konstatuje znalecky. "To budem muset otočit." "Víte kudy?" doluju z něj zoufale. "Nojo, to vemte to tady na Babice," mává neurčitým směrem, nasedá a provádí krkolomný manévr, při kterém se málem svezl z vozovky do škarpy.

Otočit auto nebyl žádný med, ale povedlo se. Odbočka na Babice se zjevila zničehonic vprostřed polí. Díkybohu slalom mezi ořechovými větvemi skončil. Uf! Přeříkávám dokola všechny modlitby, které mi kdy utkvěly v paměti. Dokonce i ty, které jsem snad nikdy neznala. Cédéčko v přehrávači jede už potřetí dokola. Projíždím opatrně poli, remízky, vesničkami a spoustou vody. Když se konečně dostanu do města, přemýšlím, jestli tohle auto je obojživelné. Po asfaltu si to šine slušná říčka. Kanály chrchlají a vodu spíš plivou, než pohlcují. Pouliční lampy vypadají jaksi smutně. Nejspíš závidí mým reflektorům, že ještě mají z čeho svítit. Černočerné ulice a temná okna domů, černá obloha, černá cesta. Rozdíl mezi chodníkem a vozovkou se ztratil, a tak jsem jela, kam mě kola nesla, přibližným středem mezi linií domů po obou stranách silnice. Moc se tu nevyznám, takže jízdní pruhy by mi dost pomohly, ale i ty se ztratily pod proudem vody a já občas na poslední chvíli zahlédla, že se řítím vstříc ostrůvku. Tak tedy, město plné vody jsem zvládla. Vjíždím na další okresku. Noční můra plná ořechů se vrací. Ale mě hřeje pocit, že už jen pár kilometrů a má víska mě přivítá, a tak se mezi větvemi hned kličkuje hravěji.

Nebudu už zbytečně prodlužovat tuhle agonii - domů jsem dorazila bez škrábnutí, jen zcela promáčená a s tříhodinovým zpožděním. Čekala mě další zkouška odvahy, rozhovor s rodiči. Ale to by vydalo na další takovou ságu, a tak vysadím čtenáře v tomto místě jako cílové stanici svého trudného příběhu o tom, že dobré skutky skutečně bývají po zásluze potrestány.

Jak se z neprozraditelných tajemství stalo tajemství úspěchu

2. července 2012 v 11:23 | Děvče od vedle

Je to k nesnesení. To, co tu zaznívá z tolika blogů, bude nejspíš pravda. Každý máme své tajemství. Vtip spočívá v tom, že většina lidí není schopná taková tajemství udržet déle než do prvního setkání s dobrou přítelkyní či přítelem. I přes to všechno tu tajemství stále jsou. Tak čím to?

Podle mé zkušenosti jsou prostě věci, které nechtějí, aby se o nich vědělo. Je to samostatná entita. Něco jako magie. Nebývají to tajemství, která jsou s to zničit svět nebo něčí manželství (taková tajemství mívají naopak velkou potřebu sama sebe sdělit a vyplují napovrch samovolně nebo nějakým amatérským přeřekem). O neprozraditelných tajemstvích by se spíš dalo říci, že jsou to nepříjemné kousky pravd. Můžete je opakovat donekonečna, ale nikdo je nevezme vážně, nebo je jako zázrakem všichni přeslechnou. Je to jako opravdové kouzlo zatemnění mysli.

Z počátku to žádné tajemství není. Kupříkladu jako se mnou. Nejsem nijak nadprůměrně inteligentní, ani příliš pilná. Pokud skutečně nemusím, rozhodně se nepředřu. Mívám jen obrovskou kopu štěstí ve chvílích, kdy jde do tuhého, když opravdu potřebuju, aby věci klaply. Já to vím, chci to vysvětlit ostatním, ale oni jen se shovívavým úsměvem pokyvují hlavou, mumlají něco o milé skromnosti a poplácávají mě po zádech. Dobrá práce, děvče. Ale ne! Vážení, poslouchejte mě! Nic z toho, co považujete za můj úspěch, si nezaslouží obdiv. Jsem jenom ve správných chvílích na správných místech. Neposlouchají. A dál si o mě spřádají své idealistické představy a staví mě na piedestal. Mé vlastní mínění o sobě samé a takovéhle představy těch ostatních se od sebe liší tak, že nemohou být rozdílnější.

A tak se pravda o mých úspěších stala tím neprozraditelným tajemstvím. Obalila se tolika lichými přesvědčeními, že oloupat všechny tyhle vrstvy už by bylo pro mě zahanbující. A tak, protože to začíná být trapné, už jen zoufale poslouchám všechny ty gratulace a propadám depresi. Tak tomuhle se říká "tajemství úspěchu"? Nenávidím tajemství!