Děvče, ty nejsi rockový typ

7. července 2012 v 20:12 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Tak tohle se mi dnes honí hlavou. Ale proč sakra? Zrovna jsem se vrátila z rockového festivalu, mám ještě pořád ten rockový pásek na zápěstí (A na něm je to psáno bílé na modrém!), mám klobouk, který je skoro určitě ten nejrockovější, který měli. Mám rockové kraťasy, rockové náušnice a rockovou náladu. A i přes to všechno jsem asi tak rocková, jako víla zubnička.

Vtíravě se mi neustále vrací vzpomínka na spolužačku ze střední. Holka, která se nebála sebeztřeštěnější výzvy. Pravidelně navštěvovala divoké párty. Když si myslela, že ji nikdo z rodičů nebo vyučujících neslyší, mluvila skutečně peprně. Poslední dva roky na škole si barvila hlavu na zářivě rudou. Chvíli byla emo, potom zase gothic, nějakou dobu vyznávala steampunk, který časem nahradila stylizovanou japonskou školní uniformou. Pak už jsem se v těch subkulturách začala ztrácet, takže vám blíže nepřiblížím její bláznivé výstřelky. Ale pro rámcový obrázek to snad stačí. Záhadné je na tom všem, že by ji nikdy nemohl kdokoli, ať už náhodný chodec nebo dobrý přítel, označit za drsnou holku. Dokonce i když chodila na hodiny bojového umění, říkal prý její učitel, že v jejím podání je to spíš zasněný tanec, než boj. Ona je prostě křehká, jemná slečna. Celý život ji to pronásleduje a nemůže se téhle nálepky zbavit. Žádná její rebelie nezmění fakt, že je rozená prinezna a občanku v hospodě po ní budou chtít nejspíš navěky.

Ale zpět k tomu rocku. Je to sice smutné, ale rockerka ze mě nejspíš nebude stejně jako z mé spolužačky drsňačka, jen u mě je to mnohem lépe odůvodnitelné. Tak zaprvé, abyste byli správně rockoví, musíte chodit po obchoďácích jen v plavkách. Je to záhadné, ale je to tak, skutečné rockerky libovolné postavy a jakéhokoli věku v těch nesnesitelných vedrech vyrážejí v plavkách všude - na vystoupení oblíbené kapely, na suché záchodky, na rande nebo na nákup mezi nic netušící obyvatele přilehlého města. Ač nejsem žádný zapšklý puritán, výchova se na mně silně podepsala. A tahle výchova byla zjevně zásadně nerocková.

Zadruhé si musíte užívat pocitu sardinek namačkaných do příliš malé konzervy, když vaše vyvolená kapela vstoupí na pódium a ti za vámi vás přimáčknou na ty před vámi. V takové chvíli se nelze vzpírat poskakování do rytmu, a tak sebou nechá pravý rocker vláčet a házet rozvášněným davem. To samo sebou zahrnuje i spoustu cizího potu na vlastním těle, potu lidí, které jste nikdy dřív neviděli, a které jste pravděpodobně vlastně nezahlédli ani ve chvíli, kdy si o vás osušili svá záda. A nezapomeňme na podupané nohy. Tuším, že je to tajné poznávací znamení všech rockerů - kdo nemá podpódiovým davem podupané nohy, nepatří do party. Ti ostatní, kteří postávají, nebo dokonce posedávají až polehávají opodál, jsou odpadlíci nehodní titulu rocker. Po první zkušenosti s podpódiovým davem jsem se cítila, jakobych právě byla propasírována mlýnkem na maso.

Zatřetí, znamením rockera je způsob komprese kelímků od piva či lima. Klasický (podotýkám, že nerockový) celistvý proces se dělí do dvou fází - smáčknout (tedy fáze 1, komprese) a vyhodit (fáze 2), ideálně do popelnice na plasty. Pravý rocker dotáhl první fázi k naprosté dokonalosti. Bohužel ještě nedošel k té druhé. Komprese rockerů se dělí na masovou a nemasovou. Masová se dá provozovat jen vprostřed podpódiového davu a spočívá ve vymrštění kelímku se zbytkem piva nebo jiné lepkavé tekutiny co největší silou pod úhlem přibližně šedesáti stupňů do davu před sebou. Druhý, o mnoho nudnější způsob rockové komprese, spočívá v nenápadném upuštění kelímku na holou zem. Druhý způsob je proveditelný jak masově, v davu, tak nemasově na jakémkoli místě, podmínkou je, aby kelímek skončil na veřejné cestě, co nejhojněji užívané. Výsledkem obou způsobů je dokonale smáčknutý kelímek, zpracovaný nesčetnými podrážkami pravých rockerů. Nedotažený je jen způsob přepravy takto skvěle komprimovaného kelímku do odpadků. Narozdíl od rockerů mi to nedá a kelímek smáčknu dost nedokonale v ruce a vyhodím do odpadků stručně ručně. Opět se tu projevuje má nerocková výchova.

A konečně čtvrtým znakem rockera je neomylné a zarputilé tleskání, skákání, mávání nebo jakékoli jiné odměřování rytmu na první dobu. Takový rocker se nenechá vyvést z míry a rytmu ani zákeřným interpretem, který naznačuje tleskání na druhou. Má striktní nerocková, kapku jazzová výchova ovšem káže tleskat na druhou, navzdory rockovému davu. A tak tvořím jakousi ozvěnu za všemi správnými rockery.

Tak mi povězte, není to se mnou beznadějné? Nejspíš jsem odsouzena k tomu, abych zůstala nerocková i na rockovém festivalu, navzdorý vší své snaze.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Egoped Egoped | E-mail | Web | 13. srpna 2012 v 12:45 | Reagovat

Příště musíš přitvrdit a vyměnit rockovej festival za..punkovej nebo metalovej! Třeba až tam se projeví tvoje drsné schopnosti :)

2 Bob Bob | 18. srpna 2012 v 21:20 | Reagovat

Tak nějak jsem se v tom vzhlédla :) Akorát nevím teď, na jakou dobu skáču, či tleskám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama