Vyléčena z dobrých skutků

2. července 2012 v 16:04 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku

Toto je trudný příběh mé včerejší noci. Ale ne, nebojte, i nezletilci mohou pokračovat ve čtení bez studu a hany. Ve vší počestnosti.

Jako obvykle, když si od rodičů půjčím auto, jsem se i včera vracela o hodinu později, než jsem původně naslibovala. Je těsně před desátou a já si to šinu Týnečkem, kde mě značka, radar a hlavně kočky (ale o těch až za chvíli) zpomalily na 40 za hodinu. Dusno před bouřkou, venkovní teploměr i teď ukazuje necelých třicet stupňů. Okýnko u řidiče i spolujezdce jsem stáhla, aby alespoň ten pekelně horký vzduch proudil. V přehrávači mám CD na plné pecky, protože co by to bylo za jízdu z párty, kdyby nehrála hudba tak, že palubní deska rezonuje. No dobře, trochu přeháním, ale hrálo to dost hlasitě. Nutno ještě dodat, Týneček je někdejší vesnice, dnes už okrajová městská část, rozložená kolem vysoce frekventované silnice. Obvykle se tu přes den nedá cesta přejít, takže sousedská přátelství i rozbroje jsou omezeny jen na onu polovinu domů za jednou krajnicí. Svět je tu rozdělen tlustou asfaltovou čárou jako zipem a auta jsou jezdci, kteří nedovolí, aby tahle obec byla spojena v jeden celek. Takové cestě se těžko dá říkat komunikace. Ale teď je noc a hektický ruch konečně ustal. Cestu ovládly kočky. Běhají sem tam a neberou sebemenší ohled na projíždějící vozy. Soustředěně hypnotizuji krajnice a snažím se odhadnout, odkud vyletí sebevražedná šelma tentokrát. O to víc mě překvapí, když reflektory nevyplaší kočku, ale stopaře. Mává cedulkou tak, že než se mi podaří přečíst, kam že by chtěl, přejedu ho. Tedy nepřejedu, minu. Nejsem přece vrah.

Mým cílem je hned následující vesnice, a tak mě ani nenapadlo zastavovat. On směřuje o třicet kilometrů dál. Vyjedu z Týnečka a šlápnu na plyn. Vtom mi to všechno začne hlavou šrotovat znovu. Autobus odtud až do rána nejede. Není tu kde se schovat. A hlásí silné bouřky. Poslední zprávy vypadaly dost katastroficky. Přívalové deště, nárazový vítr 70 km v hodině. Vzpomněla jsem si na své smutné zkušenosti se stopováním a došla k přesvědčení, že toho ubožáka už dneska nikdo nevezme, tuplem ne, až začne ta smršť. Nesmějte se mi, vím, že je to dětinské. Ale vrátila jsem se pro něj.

Mladík se evidentně zdráhal nasednout do auta, kde sedí jedna mladá dáma za volantem. Říkám, ať bere, nebo nechá být, a tak nakonec překvapeně naskočil. Mluvil tak trochu z cesty, blábolil něco o zázraku, že jsem se pro něj vrátila. Evidentně jsem byla na silnici dost nápadná v bílém autě, ze kterého bouřila hudba, takže si mě pamatoval. Tak trochu nelogicky se mě ptal, jestli je to bezpečné, aby holka brala stopaře. Opáčila jsem, jestli se mám bát. On na to, že jeho určitě ne. No tak, v čem je problém? Vyklubal se z něj celkem příjemný společník - spíš mlčel než mluvil, cosi po SMSkách většinu doby řešil. Představili jsme se a najednou si tykáme. Témata, která jsme probrali, byla jako z konverzační příručky - nezávazná, ale milá. Prázdninové plány, studia, zaměstnání, přátelé, rodina. Vysadila jsem ho v jakési zašité vísce. Když jsme se loučili, rozpačitě poznamenal, že o číslo by si asi říct nemohl. No, odpověděl si sám. Trable s nápadníky nejsou pro mě. Cítila jsem se v té chvíli dlužná ještě něco říct, a tak jsem jen poznamenala, že kdyby ten dluh chtěl někdy splatit, ať předá štafetu dál a vezme nějakého toho sympatického stopaře v nesnázích. Tak tedy, to byla ta první část mého příběhu, jako vyšitá z červené knihovny.

Ne už tak ta druhá, která spíš připomíná úryvek z brakového thrilleru. Ona je totiž hračka jet po neznámých cestách s někým, kdo ví, kudy dál. Jenže průvodce jsem vysadila v cílové destinaci a teď babo raď. Všechno to vypadalo velmi nadějně až do Dlouhé Loučky, která mi trochu zamotala hlavu. Projela jsem ji celou naskrz a už v té chvíli mi bylo jasné, že tudy cesta nevede, ale pořád jsem doufala, že to někde strhnu na správný směr. Na nejbližší křižovatce. Než jsem se vzpamatovala, vyjela jsem z vesnice, projela druhou bez možnosti odbočení a už mě to táhne na Uničov. Tak to tedy ne. Otočím se komusi před domem, posvítím mu reflektory do oken a uháním zpět. Na samém začátku Dlouhé Loučky najdu konečně kýženou odbočku se směrovkou skrytou v bujném porostu. A teď už to bude hračka. No ano, byla by, nebýt té proklaté bouřky, na kterou jsem mezitím ve světle posledních událostí úplně zapomněla. Ona ovšem zatím jen nabírala na síle a brousila si na mě… Co si to vlastně brousila? Tuším, že všechno, co jí přišlo do cesty. Tedy hlavně ořechy.

Já vždycky milovala pohledy na bouřku. Zpoza svého utěsněného okna ve svém pokoji. Už jsem zažila bouřky, kdy mi nabíhala husí kůže. Když uhodil blesk do budovy, vedle níž jsem zrovna stála, když jsem přespávala za bouřky v lese a ona se pořád točila nade mnou. Dokonce jsem jela na kole po okresních silničkách, ze kterých se mě déšť snažil smést, když o pár kilometrů dál ničilo tornádo Litovel. Tohle všechno bylo v minutě zapomenuto. Že vítr dokáže strhnout ze silnice cyklistu, to beru. Ale aby dostal do protisměru moje auto, to už považuju za paranormální jev. Svírám volant a představuju si sama sebe v příkopě vedle silnice, s autem překlopeným na střechu. To mě doma pěkně pochválí. Jenže ono to bylo ještě horší. Nějaký dobrák před dávnými lety, jistě v dobré víře, vysadil kolem všech těch okresek v tomto kraji ořešáky. Pěkná myšlenka. Jenže neznám strom, který by se tak rád lámal, který by měl větve křehčí a který by byl méně vhodný k výsadbě podél cest, než právě ořech. Na silnici se válí větve vyrvané těm ubohým stromům hrubým násilím. Větve, které v průměru můžou mít deset, dvacet centimetrů. Kličkuji jako na opičí dráze. A modlím se, aby takový macek nepřistál na mém autě. Zbytečně. Slyším dutou ránu a nemůžu se mýlit. Ta větev, která mi spadla na střechu, právě sjela přes zadní okýnko na silnici. No to potěš.

Déšť už se trochu utišil, bouřka se přesunula o kousek dál, zato vítr zesílil. Naštěstí jedu třicítkou, takže stačím zastavit zrovna včas. Řach! Přísahala bych, že v té chvíli se mi srdce na chvíli zastavilo. Na silnici leží strom. Ukázkový kousek, tak akorát vysoký, aby pokryl oba pruhy a nenechal nikoho na omylu - tudy to dál nepůjde. V protisměru skrz všechnu tu zeleň vidím přijíždějící auto. Hlavou se mi honí kdeco. Přemlouvám dva stromy, mezi nimiž právě stojím, aby zůstaly tam, kde jsou, a nechaly si všechnu tu svou zelenou parádu na sobě. Vystoupím a doufám, že najdu na opačné straně přinejmenším náklaďák plný obrovských silných pánů, kteří strom popadnou a odvezou domů na zátop. Chyba lávky. Přeskočím kmen a zahlédnu starou škodověnku a ještě staršího pana řidiče. Vypadá dost nezúčastněně. Vystoupí, aby zhodnotil situaci. "Vy jste tu sama?" přeřvává vítr s nadějí, že mám plné auto těch silných chlapíků já. Pokývám hlavou. "Tohle neodnesem," konstatuje znalecky. "To budem muset otočit." "Víte kudy?" doluju z něj zoufale. "Nojo, to vemte to tady na Babice," mává neurčitým směrem, nasedá a provádí krkolomný manévr, při kterém se málem svezl z vozovky do škarpy.

Otočit auto nebyl žádný med, ale povedlo se. Odbočka na Babice se zjevila zničehonic vprostřed polí. Díkybohu slalom mezi ořechovými větvemi skončil. Uf! Přeříkávám dokola všechny modlitby, které mi kdy utkvěly v paměti. Dokonce i ty, které jsem snad nikdy neznala. Cédéčko v přehrávači jede už potřetí dokola. Projíždím opatrně poli, remízky, vesničkami a spoustou vody. Když se konečně dostanu do města, přemýšlím, jestli tohle auto je obojživelné. Po asfaltu si to šine slušná říčka. Kanály chrchlají a vodu spíš plivou, než pohlcují. Pouliční lampy vypadají jaksi smutně. Nejspíš závidí mým reflektorům, že ještě mají z čeho svítit. Černočerné ulice a temná okna domů, černá obloha, černá cesta. Rozdíl mezi chodníkem a vozovkou se ztratil, a tak jsem jela, kam mě kola nesla, přibližným středem mezi linií domů po obou stranách silnice. Moc se tu nevyznám, takže jízdní pruhy by mi dost pomohly, ale i ty se ztratily pod proudem vody a já občas na poslední chvíli zahlédla, že se řítím vstříc ostrůvku. Tak tedy, město plné vody jsem zvládla. Vjíždím na další okresku. Noční můra plná ořechů se vrací. Ale mě hřeje pocit, že už jen pár kilometrů a má víska mě přivítá, a tak se mezi větvemi hned kličkuje hravěji.

Nebudu už zbytečně prodlužovat tuhle agonii - domů jsem dorazila bez škrábnutí, jen zcela promáčená a s tříhodinovým zpožděním. Čekala mě další zkouška odvahy, rozhovor s rodiči. Ale to by vydalo na další takovou ságu, a tak vysadím čtenáře v tomto místě jako cílové stanici svého trudného příběhu o tom, že dobré skutky skutečně bývají po zásluze potrestány.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin1 valin1 | Web | 22. srpna 2012 v 13:24 | Reagovat

Tak tohle si dovedu představit poměrně přesně, to jsou mrtvičné situace..

2 Děvče od vedle Děvče od vedle | Web | 22. srpna 2012 v 18:58 | Reagovat

[1]: Jojo, to je to správné slovo :-)

3 userka userka | Web | 23. srpna 2012 v 18:15 | Reagovat

Pro dobrotu na žebrotu, viď? :) Ale jsi hodná, žes ho svezla ;) Já už radši nikomu nestavím, i když je mi jich hrozně líto, ale bojím se. A to od tý doby, co jsem vezla takovýho pochybnýho týpka 25 kilometrů... Když jsem ho vysadila, řekla jsem si "nikdy více".

4 Susieanne Susieanne | E-mail | Web | 20. ledna 2013 v 3:32 | Reagovat

Jak říká moje sestra: Dětem by se neměly pouštět pohádky, protože by pak mohly nabýt dojmu, že to s nima v životě musí dobře dopadnout. Přitom jsou to naopak právě oni, kdo si odskáčou všechny průsery [sic]. Přestože miluji příběhy s dobrým koncem, musím se s ní ztotožnit. Bohužel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama