Srpen 2012

Ema, emo máma

25. srpna 2012 v 5:08 | Děvče od vedle

Jako člověk pracující s dětmi jsem podstoupila různá psychologická cvičení, zkusmo si nahrávala svoje proslovy, chování ve skupině a reakce na podněty, to vše proto, že prý "mám odhalit své slabiny, uvědomovat si je a bojovat s nimi". To, že používám příliš výraznou gestikulaci, která odvádí pozornost od obsahu sdělení, je mně i všem tady putna. O svých slabinách vím a nemusím kvůli tomu sebemrskačsky pozorovat video a pitvat každý pohyb. V tom totiž problém není. Mým problémem je pocit osobní odpovědnosti za spoustu věcí, které nedopadly tak, jak měly, ale mohly dopadnout lépe, kdybych udělala víc, než jsem udělala ve skutečnosti. Tyto rozbory situace se potom neodehrávají před monitorem počítače, ale za tiché samoty v mé mysli. Převracím obrazy sem a tam a přemýšlím coby kdyby. Jak s tímhle mám propána bojovat?

Co to má společného s tématem Máma? Totiž, celá absurdita situace mi došla, když jsem se naprosto vážně začala zabývat myšlenkou, jestli náhodou nemám svou vinu na tom, že jedna z bývalých členek mé skautské družinky se stala ve svých načatých patnácti letech matkou. Ne, nebyla jsem přítomna u početí, ani mi v té chvíli, kdy se onen akt dál, nebyla tahle dívčina svěřena do péče. Jde o situaci mnohem složitější. Totiž, ona, říkejme jí třeba Ema, je typické nezvladatelné dítě. Všichni ji omlouvají a chápou její těžkou situaci, ale nechtějí s ní nic mít. Stejně jako jsem se k tomu stavěla já. Nevěděla jsem, co si s ní počít.

Celý ten problém má kořeny v rodinných vztazích. Tuším, že k Emě její matka přišla dost podobně, jako přišla Ema ke svému potomkovi. Každopádně to Ema neměla žádný med - maminku zajímali spíš dospělí pánové než malé děti, takže patronát nad Eminou výchovou a životem obecně tu převzala babička, dnes už prababička. Ema se vzhlíží v mamince a babičkou pohrdá. Nejsem psycholog, abych to mohla rozebírat, ale tuším, že Emin problém není přísná babička, nýbrž matčin nezájem. Takže Ema se snaží zaujmout a vyrazila na vlastní válečné tažení proti všem. Vlasy si barví načerno a oči rámuje několikamilimetrovou čenou linií, protože tomu už se linka říkat nedá. Dělá pokusy s drogami, kouří, sprejuje po všem, co jí příjde do cesty, a zoufale hledá přátele, které ne a ne najít. Ze zásady se vzpírá autoritám, je drzá, ničeho si neváží, trousí nevhodné poznámky kudy chodí a zdánlivě jí není nic svaté.

Když jsem Emu poznala já, bylo jí jedenáct. Na zahajovací víkendové výpravě si mě vyhlédla, zaháčkovala a už to jelo. Najednou kam jsem se hnula, byla i ona, cokoliv jsem dělala, dělala ona. Hledala někoho, kdo se jí bude věnovat neustále, každou minutu, celý den. Jako matka. A ani trochu jí nebylo po chuti, že se zajímám i o ostatní. Na zahajovačce to s ní ještě šlo. Jenomže na družinovkách přes rok, to byla jiná. V malé skupině dospívajících puberťaček totiž velmi rychle začal vystupovat problém jménem Ema v celé své pompéznosti. Když zjistila, že se skutečně nebudu věnovat celou dvouhodinovou družinovku jen jí, ale všem členkám družiny, byla moje autorita tatam a začala ostentativní ignorace. Jak tak bod po bodu záměrně kazila můj připravený program, vyloučil ji zbytek družiny úplně a jejich postoj nemohlo změnit ani mé domlouvání, ani vysvětlování situace mezi čtyřma očima. Z Emy byl vyvrhel, ze mě krotitel šelem a z členek mé družinky mučednice.

To peklo ale teprve přišlo. Ema přestala na družinovky chodit, zjevila se jen sporadicky a vždycky z toho byl malér. Jednou málem podpálila dům, na jehož dvorku klubovna stojí, jindy popsala dveře od záchoda tegovou fixou nebo dopisovala na vánoční přání nanejvýš nevhodné dodatky. Myslím, že se mi jedno takové přání nepodařilo stáhnout z oběhu dřív, než došlo adresátovi, který se musel červenat až na zadnici. To, že na družinovce nebyla, ale neznamenalo, že seděla doma. Po družinovce jsem si pokaždé užila standartní kolečko telefonátů. Nejdřív babička, že Emička ještě pořád nedorazila domů, a jestli už družinovka skončila. Nato odpovím, že jsem ji dnes vůbec neviděla. Babička je týden co týden stále stejně překvapená a rozhořčená z toho, že jí vnučka lže. Po dalších dvaceti minutách volá maminka, že jí volala babička, a ať jí laskavě vysvětlím, jak to, že Ema nebyla na družiovce. Na to jsem neměla slov. A následně po dalších asi pěti minutách maminčin přítel, který chtěl vědět, jak se situace má, protože z toho, co mu ženský říkaly, nic nepochopil.

Po jednom krušném roce a táboře, který byl mým osobním očistcem, jsem už Emu nikdy neviděla. Dnes vím, že jsem měla celou věc řešit a nečekat, jestli se Ema objeví nebo ne. Někdy za ní zajít, popovídat si, projít se parkem, cokoli. Neudělala jsem nic. A teď se dovídám, že z Emy je máma. Myslím, že přesně vím, jak to teď u nich vypadá. Ema stále bydlí u babičky, snaží se dodělat alespoň základní školu a reálným rodičem dítěte je prababička, jak se zdá, jediná dospělá osoba v celé rodině. Tohle přemílám v hlavvě sem a tam, představuju si, co by se stalo, kdybych se skutečně snažila být jí oporou, jestl by dneska měla dceru. Můžu za to, že je dnes Ema emo máma?

Mrtvá vesnice

24. srpna 2012 v 4:34 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Je mi jasné, že nadpis zní jako název první kapitoly brakového hororu. Ale to, co bude následovat, je jen smutný povzdech.

Bydlíme na vesnici deset kilometrů vzdálené od dvou větších měst, ta naše víska pěkně napůl cesty mezi nimi, aby ji náhodou žádné projíždějící auto nemohlo minout. Během posledních deseti let se počet obyvatel obce zdvojnásobil a na čtyřech bývalých zemědělských pozemcích vyrostly monstrózní satelity. Stará zástavba omítnutá jednotně zašedlým břizolitem se mačká kolem návsi, obchodu a kostela. Když sledujete, kdo z těch domů vychází, vidíte samé důchodce, žádnou mladou nadějnou generaci. Ráno vyjdou s hůlkou do obchodu, jehož sortiment od dob socialismu nijak zvlášť nerozšířili, a odpoledne za starých časů se sešli na návsi pod lipami na lavečkách, aby probrali, kdo umřel, kdo se žení, koho vyhodilli ze školy...

Zdá se, že život a rytmus vesnice se ale mění rychlostí aut, projíždějících po hlavní silnici. Bývala tu likérka, kravín, vepřín, pila, opravna obuvi... A asi pět stovek lidí, kteří tu žili, mělo práci deset minut cesty od vlastních domovních dveří. Místní podniky před pár lety zkrachovaly, z návsi se stal naprosto nesmyslný kruhový objezd a staré lípy i s lavečkami mu musely jít z cesty. Jen svatý Jan zůstal stát uprostřed kulatého květinového ostrůvku a všechno se kolem něj točí. Starousedlíci pomalu vymírají a z někdejší vesnice se stává mrtvé místo. Jak to, když se satelity plní mladými rodinami?

Procházím ulicemi a jde mi z toho mráz po zádech. Mrtvo, prázdno. Ráno rodiny odjedou - rodiče do práce, děti do školy a za svými koníčky, to všechno ve městě. K večeru se to nahrne zpět a okna v satelitech se pomalu rozsvěcují. O víkendu jedou rodiny na výlety či chaty a obec opět ožívá až v neděli večer. Takhle teď funguje vesnice - jedna velká noclehárna. Tady už se nenakupuje (kdo by taky šel do obchodu, kde ze zeleniny najdete jeden zavadlý pórek a svraskalý okurek, z jogurtů pouze Dobrou mámu, mléko jen trvanlivé a z pečiva jen Hanku), nesrocuje na návsi (tedy pokud nemáte zvrhlou radost z objíždění kruhového objezdu) ani nechodí do hospody (kromě těch dvou chlapů, co u jednoho piva a deseti cigaret prosedí celý večer a kteří ve mně vzbuzují pochybnosti, jestli to nejsou vycpané exponáty).

Co sem ty lidi, kteří evidentně žijí ve městě a na vesnici jezdí přespat, žene? Rozhodla jsem se vyzpovídat na toto téma vlastního otce. Odpověď nebyla zrovna uspokojivá. Jako správný chap měl za úkol povít syna, zasadit strom a postavit dům. S tím synem se teda nevycajchnoval, ale zasadit strom a postavit dům je přece jen větší sázka na jistotu a jste schopni to ovlivnit vlastními silami, vůlí a výší konta. Když sháněl pozemek, samozřejmě se snažil koupit něco na okraji města, ale ceny byly tenkrát přemrštěné. Vyvodila jsem z toho, že kvůli úsporným opatřením dnes bydlíme na vesnici. Vážně?! Cesta autobusem do města a zpět stojí 42 Kč. Autem je to ještě dražší. A že s tím autem teď pendlujeme o sto šest, protože co se dřív dalo zvládnout pěšky během dvaceti minut, by dnes byl celodenní výlet. Takže úspory jsem jako relevantní důvot k životu na vesnici zamítla.

Dalším argumentem je klid. Klid?! Snad přes den, ale to tu není ani on, aby to ocenil. Večer, když se to všechno z města nastěhuje do sousedních vilek, se seče tráva, standartně v týdenních intervalech, takže není dne, kdy by někdo ze sousedů nejezdil s tou vrčící potvorou po zahradě. Pokud se neseče, tak se řeže dřevo na zimu, a pokud se neseče, ani neřeže, potom se paří, a to je teprve mela. Soused si speciálně k těmto příležitostem pořídil pořádnou aparaturu do zahradní kuchyně. Když před několika lety v rámci úspor přišla naše ves o obecního strážníka, není teď nikdo, kdo by mohl proti tomuto výtečníkovi zakročit a nezničit tím sousedské vztahy. Takže každou druhou sobotu posloucháme do jedné či druhé hodiny ranní Michala Davida a Kabáty, kterak nám rozvibrovávají tabulky okenních skel. K tomu ještě přičtěme pravidelná hlášení obecního úřadu o tom, že se budou prodávat brojleři a krůty, že paní doktorka neordinuje (což hlásí tak často, že ji podezírám, že zapomněla, kde má ordinaci) a že na fotbalovém hřišti vystoupí kapela Perex. Dále tu máme průměrně dva požární poplachy do měsíce a dvakrát do roka výkup kůží a kožek. Klid tedy zavrhuji.

Čisté ovduší? Pche. Tak, jako teď smrdívá prádlo čerstvě sundané ze šňůry, nám ve městě nesmrdělo ani po kvalitním a dlouhodobém nošení. Tady totiž v létě lidi pálí, co jim přebývá na zahradě, v zimě to prostě přihodí do kamen. Chemička hadra. Barevné čmoudíky se linou z komínů naštěstí jen starousedlíkům, kteří ještě stále nepochopili, co že znamená ten sprostý název "komunální odpad". A jak jsem se zmínila o kus výš, starousedlíci jsou ohrožený druh, takže snad alespoň čisté ovzduší se stane argumentem. Časem. Věřím, že do té doby se z téhle mrtvé vesnice odstěhuju zpět do svého rodného živého města. Holt nejsem vesnické děvče...

Můj soukromý srpnový listopad

23. srpna 2012 v 5:13 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku

Až dnes ráno vstanete, vyčistíte si zuby a zajdete do trafiky, najdete na titulní straně jednoho nejmenovaném plátku přilepenou reklamní kartičku. Vzpomeňte si při tom na mě. Podle mých výpočtů jsou v republice jen čtyři lidé, kteří strávili noc stejnou prací jako já, a tak je pětadvacetiprocentní šance, že kartička, kterou jste si právě koupili i s novinami, je tam mou zásluhou. No, vděk od vás neočekávám...

Prožila jsem dnes uprostřed srpna díky těmto kartičkám krásný listopadový den. Pokorně skládám hromádky lístků do stroje, stroj na ně fluše lepidlo a připleskává na noviny jedoucí po kolejničkovém bludišti nad hlavami pracujících. Z výše asi tří metrů se při tom snáší lístečky, které se nepřilepily, lístečky, které stroj vzal navíc, lístečky, které minuly noviny... Lístky, lístky, lístky. Červenožlutá změťse snáší k zemi jako podzimí listí nebo první sníh. Ty, které už dostaly svou dávku lepidla, se přichytávají na vlasech, oblečení i kůži a já vypadám jako sněhulák. Přes to všechno vkládám dál. Sprinklery rozprašují drobné kapičky vody, aby v hale byla správná vlhkost. Samozřejmě že pod jedním stojím. Do uší si nacpu špunty, povinnou ochrannou pomůcku, a z ohlušujícího kvapíku se stane neurčitý šum s pravidelnými rytmickými variacemi. Najednou si připadám jako na fakultě. Ten šum jsem poprvé slyšela na první přednášce, když začaly tři stovky klávesnic psát v jedinou chvíli a stisk každé klávesy jediného počítače se stal součástí uklidňující, šumivé kulisy. A ty výrazné, tupé úhozy, to jsou spolužačky. Kdovíproč všechny právničky chodí na podpatcích. Když potom hlouček mladých dam projde chodbou, zní to jako blížící se stádo bizonů. Nebo jako novinová linka, račte si vybrat.

Vtom vidím, jak se blíží pánové ze servisu a elektrikáři. Ze svižného poklusu a zsinalých tváří odvozuji, že ta kaskáda letáčků asi nebude běžným úkazem a že zase něco nefunguje, jak má. Tady neustále něco nefunguje, ale kupodivu se z toho vždycky nějak vybruslí. Jako obvykle, i nyní se závada opravuje za plného chodu stroje. Tady se vůbec všechno dělá za plného běhu. Novinová barva schne po cestě na kolejničkách, a proto se noviny projedou celou halou sem tam, než se na konci seskládají do úhledného balíku. Po cestě se suší poměrně silným proudem vzduchu. Tohle všechno dohromady dnes skutečně vytváří dojem sychravého listopadového dne.

Podle peprnosti nadávek usuzuji, že tenhle průšvih s opadavými letáky patří tak mezi střední problémy. Ještě nepadla žádná konkrétní obvinění a nikdo nikomu nenadává do jantarů. Já sama naštěstí nejsem pokládána za viníka, ale ubohou oběť. Z mé listopadové odevzdané apatie mě vytrhne náhlé zvolání, které se mi ozvalo těsně za zády: "Chlapi, rychle uhněte, já to tam musím strčit, dokud je ještě rozpálená!" Cože?! Se strachem se otočím a cítím skutečnou úlevu, když pochopím, co celá ta replika měla znamenat. Na vedlejší lince odpojili ten přístroj k lepeí letáků, který na kolečkách doputoval neslyšně až za má záda. Stávající stroj v rychlosti odpojují, aby mezitím tomu od vedle nevychladla nádoba s roztaveným lepidlem. Novinový tok se na několik vteřin zastaví a proud červenožlutých listů ustane. Už zase je srpen. Škoda...

Lincoln Superman a Mařenka Xena

17. srpna 2012 v 15:56 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Jsem dítě minulého tisíciletí. Když jsem byla ještě prcek, tedy ne že bych byla dnes čahoun, ale když jsem byla mnohem, mnohem menší, než je tomu dnes, počítače byly ojedinělým zjevem a mobily se nosily v příručním kufříku. Vychována jsem byla v duchu spartánsko-liberálně-puritánském. Chápu, že nechápete. Pokusím se to alespoň částečně osvětlit. Počítač sice doma byl, řekla bych, že vůbec jeden z prvních, který se dostal do domácností v okruhu několika kilometrů. Žhavá novinka. Žádná okna, poctivý DOS. Jediná hra, kterou jakýsi známý přinesl na disketě, byl vláček. Jinak tenhle počítač byl jen lepším psacím strojem. Ve druhé třídě jsem vláček zvládla odřídit až do padesátého kola a tou chvílí mě počítač přestal zajímat.

Stejnětak byla doma televize s pěti základními programy. Běžel na ní zásadně jen večerníček, zprávy v sedm na jedničce, večerní dokumenty nadvojce, Noc s Andělem a Jů a Hele v neděli ráno. Jindy se televize prostě nezapínala. Místo mobilu jsme měli pevnou linku a Zlaté stránky, které jsem milovala. Místo večerního sledování televize mi maminka před spaním četla a táta zpíval a hrál na kytaru. Tady teprve začíná ta puritánská část mého příběhu.

Maminka měla a má dodnes jisté předsudky vůči americké kultuře a mou výchovu svěřila osobám zaručeně starokontinentálním. Když jsem potom přišla do první třídy, byla pro mě úroveň četby šokem. Psát i číst jsem se naučila tak nějak samovolně, aniž by se o to někdo snažil, ještě před začátkem školní docházky. Odkojená Němcovou a jejími sesbíranými pohádkami, Werichem s Fimfárem, později Biblí pro děti a výborem z Shakespearova díla (ano, je to tak) mi nepřinášelo žádnou potěchu konstatování, že máma mele maso, natož pak Ema má mísu. Kdžy jsem si četla sama, byla jsem odkázána pouze na naši a babiččinu knihovnu, a když už jsem konečně měla i lístek do okresní knihovny, zrovna mě držely Mayovky. Tak se stalo, že jsem prošla pubertou, aniž bych poznala Medvídka Pů (což mamince předhazuji do dneška), supertrojku Supermana, Spidermana a Batmana, Matrix, Harryho Pottera, Xenu, Hecula (toto jméno jsem měla spojené pouze s lepidlem ve žluté lahvičce), přemožitelku Buffy, Bilba a Frodo Pytlíka, Járu Cimrmana a další postavy, které by měl každý slušný puberťák znát.

Čím dál tím víc se u mě projevovala zoufalá disproporcionalita mezi literární a kinematografickou gramotností. Neviděla jsem Titanic, Pearl Harbour, Poklad na Stříbrném jezeře, Gilmorova děvčata, Přátele, MASH... Znala jsem jen večerníčky a to je zoufalé. Z tohoto stavu absolutního zanedbání se mě přátelé snažili soustavně dostat, i když to bylo obtížnější, než čekali. Doháním dnes tedy, co se dá, ale zameškaná léta jsou zameškaná léta a mé vzdělání už nejspíš nikdy nedosáhne takové kvality jako u ostatních, částečně i kvůli hluboce vkořeněným předsudkům, které klíčily už v dobách, kdy je maminka sela do mé dětské duše.

V poslední době ale filmaři dokazují, že pohádky oné záhadné paní Nemcové či ty od bratří Grimmů mají s příběhy, které mi v pubertě zůstaly utajeny, více společného, než byl dosud kdo ochoten připustit. A to co do brutality, množství prolité krve a mrtvých postav, absurdity, bizardnosti, fantasknosti a vůbec, jsou to vlastně akční thrillery se vším všudy. Režiséři konečně nejspíš pronikli do jakéhosi archivu přechovávajícího původní a necenzurované vezre příběhů. Jasně se to ukázalo na Sněhurce a lovci, z níž jakési dítě, které sedělo v kině za mnou a zpočátku spokojeně chratilo, srkalo a přežvykovalo, odcházelo s otevřenou pusou, skelným pohledem a téměř plnou krabičkou popcornu, na který v průběhu filmu zapomnělo. V ukázkách před samotným započetím filmu mi nemohl ujít připravovaný titul Abraham Lincoln: lovec upírů. V dějepise mi zmíněný aspekt jeho života zatajili, takže si nenechám tento dokumentární snímek ujít. Další a jistě ne poslední ze započaté řady je Jeníček a Mařenka: lovci čarodějnic, kteří se předvedou v kině až v lednu roku 2013 (tedy pokud v prosinci nenastane konec světa, že). Fakt, že Mařenka je zosobněním dominy v kůži, je na tom zatím to nejzajímavější, co jsem z fotek vyčetla. Každopádně se těším na český dabing. Pokud se budou ti dva oslovovat "Jeníčku" a "Mařenko", budu muset navštívit kinosál nejméně dvakrát.

Celé mi to tak trochu připomíná saturninovské uvádění románových příběhů na pravou míru. Na druhou stranu musím uznat, že se tím zmírnila křivda, kterou si nesu z puberty a kterou přičítám mé mamince. Nakonec musím uznat, že když se ty příběhy správně podají, mají grády. Vlastně mi nečetla tak špatné knížky...

Černá magie 21. století

15. srpna 2012 v 19:06 | Děvče od vedle

Dopoledne jsem se probudila s utkvělou představou, že musím jet nutně nakoupit. A protože má birgáda zahrnuje i práci s reklamními letáky z Globusu, něco mě do té jámy lvové žene. I když vím, že akční nabídce už jsem trochu odrostla. "Třípatrové pouzdro" (které zabere polovinu batohu) ani "kornout malý" (mimochodem, nemá někdo ponětí, na co je školákovi kornout, ať už je jakkoli velký?) už mě neoslovují. Stejnětak neocením vyhlášenou Globus sekanou (nic podobně nepoživatelného jsem už dlouho nedostala naservírováno). Vím, že nic z toho, co nabízejí, nechci. A přesto jedu na základě akčního letáku do obchoďáku, jenž leží nejen v deset kilometrů vzdáleném městě, ale navíc přesně na opačném konci periferie, tedy dalších deset kilometrů. Jak tak svou akci zpětně hodnotím, měla bych vyhledat lékařskou pomoc.

Dobrá tedy. Nasednu do autobusu a v duchu si sumíruju, co že to vlastně potřebuju tak nutně koupit. Chleba. Samozřejmě. Něco k obědu. Vtom si uvědomím, že mi v lednici leží zbytek od včerejška. Tak dobře, oběd ne. Večeři a něco na noční do práce. Mohla bych si udělat zapečené těstoviny. Jenže nudlí mám ve spíži celou sbírku. A zeleniny mi vnutila babička plnou tašku před pár dny. Zbývá sýr. Prací prášek. Pamlsky pro psa. Když se tak nad tím zamyslím, všechno tohle jsem mohla koupit v místní samoobsluze. Co mě na ten nákup žene?!

V polovině cesty nastoupí postarší dáma s hůlkou v jedné ruce a taškou na kolečkách ve druhé. Jak si tak sedím s tupým, nepřítomným výrazem, vybafne mi přímo do ucha, jestli bych ji nepustila, že už jí to neběhá jako za mlada a že by mi možná neuškodilo, když bych si postála a že to dneska nějak nemá ke stáří úctu.... A už to jelo. O co méně jí to běhá, o to lépe se na stáří pohybuje v rétorice. Když jsem se probrala z šoku, který mi tahle paní způsobila svým přepadením, okamžitě jsem se pakovala ze svého místa. Roztržitě se rozhlédnu po poloprázdném autobuse a sednu si o dvě řádky sedadel dál.

V obchodním domě mám problém sehnat vozík. Co se děje? Středa těsně před obědem, všichni by měli být v práci nebo u jídelního stolu. Omyl. Evidentně jsem se nestala jedinou obětí akčního letáku. Mezi regály se plíží povětšinou důchodci. Když tak okukuji, co že to nakupují, vypadá to, jakoby v září nastupovali do první třídy. Ve všech košících se vyjímá kornout malý. Kromě něj salám velký a víno bílé. Bloudím labyrintem plným nástrah a marně dumám, co že jsem to chtěla. Chleba. Co ještě? Beznadějné... K pokladně dojedu s vozíkem plným věcí, keré nepotřebuji. Paní prodavačka si vyžádá nehoráznou sumu, ale jsem na sebe hrdá, protože navenek zachovám pokrovou tvář, peněženku zastrčím do kapsy a vytáhnu kartu. Vtom mě zaujme jakýsi povědomý pohyb. Vchodem se totiž do Globusu vřítí má stará známá paní z autobusu s hůlkou i taškou v nákuním vozíku. Prý že jí to neběhá... Vysloveně letí.

S proklatě drahou a setsakra těžkou taškou se ještě stavím za babičkou, když už jsem ve městě. Hádejte, co jsem dostala. Dva saláty, patlík brambor a kornout malý. Ještě že jsem si ho nekoupila. Po cestě domů se rozpomenu, že jsem jela pro sýr, prací prášek a pamlsky pro psa. V sámošce deset minut pěší chůze od domu to všechno pořídím. Díky bohu, že mám zaměstnané obě ruce, protože jinak bych si cestou vyrvala vlasy z hlavy. V této sebemrskačské náladě teď sedím u počítače a přemýšlím, jaká síla mě donutila nakoupit všechny ty věci, které jsem nechtěla.

Všichni mí mazlíčci

11. srpna 2012 v 22:51 | Děvče od vedle

Za to, že jsme doma nějaké to zvířátko vždycky měli, můžu samozřejmě já, ubohý osamělý jedináček. Začínali jsme na zakrslém králíčkovi. Pojmenovala jsem ho Bob, ale spíš jsem mu měla říkat Fík. Králíček totiž rostl a rostl, až už byl větší než jeho klec, ve které koneckonců nebydlel, protože to byl světoběžník, na speciální podestýlce by loužičku, natož bobek nikdy neudělal a do kotce se chodil jen nažrat a napít. Potřebu dělal za kuchyňskou skříňkou k obrovské radosti mé maminky. Jeho doplňkovou stravu tvořil telefonní kabel a tátovy džíny po ránu. Když už králíček dorostl do pekáčové velikosti, přijela jednou v noci jakási paní, Boba mi vzala a já náhradou dostala kindervajíčko. Budiž mu země lehká.

Morčátko jménem Kajka (původně pokládané za Karla) se k nám dostalo jako neočekávaný vánoční dárek. Rodiče sice tetu se strejdou podezírali, že k němu přišli podobným způsobem a takto se ho pomstychtivě zbavili, ale já jásala. Kotec po králíkovi se zdál najednou dostatečně prostorný. Morče bylo ukázkovým mazlíčkem. Nechalo se hladit, chovat, česat… Dokonce jsem ho chodila pást. Bylo tak plaché, že žralo jen trávu, na kterou dosáhlo z bezpečí nabok převráceného košíku.

Když Kajka umřela, páni doktoři mi začali tvrdit, že jsem alergik. Tedy ono se to vědělo už dávno předtím, ale najednou to rodiče začali brát jaksi vážně, a tak mi táta tajně, natruc maminčinu přesvědčení pořídil akvárium i s rybičkami. Jediné, co jsem se od těch navzájem se požírajících potvor naučila, byly základní poznatky o mechanice kapalin. Když jsem potom našla na ulici prokřehlou andulku, kterou jsem lapila duchaplným hodem bundou, rybičky jsem přestěhovala ke kamarádce. Do dneška mě proklíná. Ty její průběžně vymíraly, a tak si mohla ze zverimexu dokupovat nové barevné kousky. Ty mé byly obyčejné, šedivé, zato velmi životaschopné. Množily se co měsíc. I když se stále navzájem požíraly, nebo si jen okusovaly ploutvičky, průběžně jich stále přibývalo. Populační křivka prudce stoupala.

Andulku Aru opět nemohla maminka vystát, a tak jsem ji nastěhovala do svého pokojíčku. Její pobyt měl jeden pozitivní dopad - maminka přestala chodit do mého pokoje. Fakt, že ptáci nekontrolují své svěrače, mě na rozdíl od vlastní matky neznervózňoval. Ptáček si zvykl sedávat mi na hlavě a lehce ozobávat ucho, okusovat okraje sešitů a dělat z nich vroubkované a kálet po důležitých dokumentech. Přes dopoledne, když nikdo nebyl doma, jsem Aře jako smyčku pouštěla CD Ptáci našich lesů, aby si mohla povídat. Jenže i ona měla krátký život. Po dvou letech onemocněla. Pan veterinář, chlap jako hora, ji popadl do svých obrovských pracek, ve kterých se ztratila, a skepticky pohlédl na rodiče. "Co na tom chcete léčit?" smutně pokrčil rameny.

A náš současný mazlíček Rocco? Dámy a pánové, paní chovatelka zatvrzele trvá na tom, že je to pudl. Má na to dokonce papíry a rodokmen delší než vlastní ocas. A jeho sourozenci vyhrávají výstavy jako na běžícím pásu. Já o jeho identitě ovšem pravidelně pochybuji. Jako štěně se podobal černé dlouhosrsté myši. A ve věku, kdy už by měl připomínat pudla, jsme typickou pudlí vizáž zase zavrhli my, jeho smečka. Každý trochu soudný člověk uzná, že ty bambule pudlího kožichu nejsou ani tak krásné, ani tak praktické, jak to v těch kreslených pohádkách od Disneyho vypadá. Jeho holič nám jako alternativu navrhl moderní střih bez bambulí. Když jsme mu vysvětlili, že nemáme pudla gaučového, ale pudla lesního, pokáral nás, proč si takové plemeno vůbec pořizujeme, a s výrazem, že mu srdce krvácí, Roccovi nohy ostříhal tak na krátko, jak to jen jeho kadeřnické srdce dovolilo. Takto ostříhaný vypadá prvních pár týdnů majestátně, dalších několik týdnů jako ovce a těsně před dalším stříháním jako medvídek. Jednou se mi stane, že mě kolemjdoucí paní zpraží, že je ten pes podvyživený, když už se dva měsíce nestříhal, jeden pán ukazoval svému vnoučkovi, jaký to proti nim jde tlustý pejsek.

Důvodů, proč pochybovat, že jsme si skutečně koupili psa, je několik. Především Roccův vřelý vztah k ovcím. Na výletech po Beskydech za nimi nadšeně běhá a ony se ho kupodivu nebojí. Ovšem minulý měsíc jsem byla svědkem ostudného přehmatu. Rocco už z dálky zaměřil cosi bílého, kudrnatého, a tak se radostnými poskoky a s vrtěním ocasu pustil tryskem vstříc domělé ovci. Až v polovině cesty si uvědomil, že je sádrová. Zahanben se zarazil, ohlédl na nás, jestli jsme tento trapný omyl viděli, a jakože nic se vydal dál.

Dalším důvodem je jeho všežravost. I když je v podstatě vybíravý a nezblafne jen tak něco, po jablkách, hruškách, červené řepě, mrkvi a spoustě dalších položek ze sortimentu ovoce-zeleniny by se mohl utlouct. Zato kapřím vývarem s odfrknutím pohrdne. No uznejte, chová se takhle pes? No a dotřetice - občas se prostě chová jako tele, jindy jako čuně a nevýjimečně jako osel.

Pro našeho souseda by všechny tyto důvodné pochybnosti o totožnosti zvéřete, které si pořídil, byly jistě důvodem k reklamaci. Svého předchozího psa, krásnou a milou fenečku, reklamoval, protože kupoval lovecké plemeno, o kterém se ví, že skvěle poslouchá na povely a je naprosto oddáno pánovi. Jenže jejich fenka povely (výběr těch nejlepších: "Pocem, kdo ti to dovolil? Neposloucháš? Hej! Notak! Okamžitě to nech! Zlobivá holka!") nechápala. Soused byl s diagnózou hotov rychle - je prostě hloupá. To důvody k Roccově reklamaci jsou rozhodně závažnější.


Osamělá v Matrixu

11. srpna 2012 v 20:54 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku

Z tábora jsem se vrátila už před nějakou dobou, ale nic z toho, na co jsem se těšila, nedělám. Proč? Všichni odjeli. A taky mě nečekaně hodně ničí noční směny. Netušila jsem, jakou dobu z celého dne najednou prospím, projím, proflákám… A pak zase znovu do práce. Achjo, doufám, že budu studovat ještě hodně dlouho. Známí se placatí někde u moře, na horách nebo na svých chatách a já tu koluju sem tam mezi prací a domovem bez nadšení a bez radosti.

Na druhou stranu se cítím trochu jako v Matrixu a trochu jako v říši divů. Jak tak každou noc jezdím ve stejnou dobu jednou a tou samou trasou mezi poli, došlo mi, že míjím v jednom místě pokaždé králíka (no, možná je to zajíc, ale v duchu Alenky mu klidně budu říkat "králík" dál), o pár kilometrů dál si to přes silnici pokaždé štráduje ježek a v poslední vesnici před vlastním cílem mi přeběhne přes cestu vždy stejná černá kočka s bílými ponožkami. Zdá se, že králík kus cesty běží vždy mým směrem a potom uhne po polničce do kukuřice. Měla bych ho následovat? Snad by se tím konečně narušila ta smyčka, do které jsem zapadla. Mám pocit, že se každý den odehrává stejně. Včetně oné cesty domů. Že by chyba v Matrixu? Nějak se jim zasekl program. Jenže tady bohužel žádný únikový východ není, protože telefonní budky jsou vymožeností, kterou si nechala pro sebe výhradně města, vesnice jimi zůstaly nedotčené.

Nečekala jsem, že vysvobození z oné zakleté smyčky bude malou tragédií. Je to záhadné. Vše se narušilo včera. Odpoledne jsem trávila na předvíkendovém nákupu ve městě. V průchodu k náměstí, když jsem se blížila k telefonní budce, se začalo ozývat povědomé vyzvánění. Nebyl to mobil, ale budka. Vlastně musím uznat, že to není zase taková náhoda. Ze všech pouličních telefonů, co jich po městě je, jsem zrovna tenhle míjela vyzvánějící už několikrát. A párkrát jsme se skauty využili zvonících budek při městských hrách pro děti a takto je navigovali nadálku při jejich pouti městem za pokladem. Nikdy předtím mě nenapadlo telefon vzít, pokud to nebylo předem domluvené, ale zrovna včera jsem si vzpomněla na toho králíka. Najednou mě to drnčící sluchátko děsně lákalo. Zaváhala jsem, nevěděla, jestli náhodou nevyzvání z nějakého důvodu. Neodolala jsem a sluchátko nakonec zvedla.

Nikdo tam nebyl. Hluchý telefon. Položila jsem a dumala, co to mělo znamenat. Pozitivní je to, že se na druhé straně neozval žádný ostřelovač (jak by taky mohl v zastřešené, úzké pasáži), ale i tak mě to zklamalo. Žádný zázrak se nekonal, ani procitnutí z Matrixu. To jsem si alespoň myslela. Nicméně jsem přesvědčená, že se něco skutečně stalo, protože události následující noci tomu jednoznačně nasvědčují.

Nejen že jsem na své noční směně dostala poprvé úplně odlišnou práci než obvykle, ale nejspíš navždy se změnil i můj zaběhnutý rituál cesty k domovu. Přibližně v polovině své cesty už ze zvyku zpomalím a dávám ve světle reflektorů pozor na silnici, abych nijak nepochroumala svého kolegu králíka. Už by tu měl být. A v tom ho uvidím. Jeho očka se zaleskla v trávě před příkopou. Ale tentokrát se chvá jinak. Polekal se dálkových světel, otočil se a plaše zmizel v poli tak, jako by to byl úplně obyčejný vystrašený zajíc. No nic, už vyhlížím ježka. Než si uvědomím, co se stalo, chvilku mi to trvá. Míjím ubohou ostnatou placičku u krajnice v protisměru. Vypadá to, že se zrovna vypravil na svou každodenní pouť, když mu cestu zkřížil nečekaný jezdec. A kočka seděla na plotě, ale přes cestu nepřeběhla. Je mi najednou smutno. Ježka, který devět životů nemá, už nejspíš potkávat na svých cestách nebudu a svou možnost následovat králíka a propadnout se jeho norou do bláznivého světa jsem nadobro propásla. No co dělat, poučení je jasné. Nezvadat sluchátka vyzvánějících telefonních budek.


Mělo by se

6. srpna 2012 v 16:58 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Mělo by Se umýt nádobí, mělo by Se vyprat, mělo by Se vyžehlit prádlo, mělo by Se připravit jídlo, měl by Se utřít prach a měl by Se vynést koš. Toto konstatování jste jistě denně slýchali nebo slýcháte, především z úst osob výše postavených jako jsou např. rodiče. Ale viděli jste někdy, že by se nádobí samo umylo, prádlo samo vypralo a vyžehlilo, jídlo samo připravilo, prach sám utřel a odpadkový koš sám vynesl? Přiznejme si, stává se to zřídkakdy. Tahle mytická entita jménem Se se naší domácnosti evidentně vyhýbá jako čert kříži. A hádejte, kdo za něj musí nejčastěji zaskakovat.

Co za naivní domněnky našich rodičů může? Vždyť každé malé dítě ví, že žádné Se nepříjde. Je to jako přesvědčení, že pokud si ustelu u nasrtojeného vánočního stromečku, to by bylo, abych Ježíška nenačapala. Kdepak, čím víc na Se čekáte a čím toužebněji ho přivoláváte, tím jasněji je patrné, jak bláhové je vaše počínání. Rozdíl mezi Ježíškem a Se (kromě řady dalších, které tu ale nemusíme rozebírat) je především v osobách, které v ně věří. Zatímco Ježíšek je živen vírou dětí, v Se věří pouze ortodoxní rodičové staromilci.

Tak odkud se taková skálopevná víra bere? Je to nasnadě. Televizní reklamy. Průkopníkem na tomto poli byl neblaze známý Mr. Proper, který za vás udělá těžkou práci, a to vždy a rád. Jeho obchodní strategii okoukali mnozí další. Tak například takový kuchyňský robot z teleshopu. "Už nikdy nebudete muset krájet, sekat, strouhat, mačkat, mlít ani odšťavňovat - tento úžasný přístroj tohle všechno zvládne bez zbytečné práce a námahy za vás." Dalším příkladem jsou čisticí prostředky v zaručené kvalitě od firmy Henkel. "Už nikdy nebudete muset drhnout zažranou špínu." Tohle všechno sjednocuje Se pod svými křídly jako ochranný duch a zosobňuje všechnu tu námahu, kterou nemusíte dělat vy sami osobně.

Lidé, zvláště pak matky, sedící v transu před televizí, si na těchto základech staví jakýsi zvláštní snový svět. Nádobí by se v něm opravdu mělo umýt, prádlo by se opravdu mělo vyprat a vyžehlit, jídlo by se opravdu mělo připravit, prach by se měl opravdu utřít a odpadkový koš by se opravdu měl vynést. Bohužel, těmito představami trpí nemalá část lidské populace. S hrdostí ovšem mohu říci, že k této skupině lidí nepatřím. A tak když procházím obývacím pokojem a od televizní obrazovky se z úst mé matky ozve "mělo by se uklidit", jen s chápavým, soucitným úsměvem a uklidňujícím pokýváním hlavou vždy přejdu naivitu těchto rodičovských představ stejně jako každé jiné, světem reklam zatím nezkažené dítě.