Ema, emo máma

25. srpna 2012 v 5:08 | Děvče od vedle

Jako člověk pracující s dětmi jsem podstoupila různá psychologická cvičení, zkusmo si nahrávala svoje proslovy, chování ve skupině a reakce na podněty, to vše proto, že prý "mám odhalit své slabiny, uvědomovat si je a bojovat s nimi". To, že používám příliš výraznou gestikulaci, která odvádí pozornost od obsahu sdělení, je mně i všem tady putna. O svých slabinách vím a nemusím kvůli tomu sebemrskačsky pozorovat video a pitvat každý pohyb. V tom totiž problém není. Mým problémem je pocit osobní odpovědnosti za spoustu věcí, které nedopadly tak, jak měly, ale mohly dopadnout lépe, kdybych udělala víc, než jsem udělala ve skutečnosti. Tyto rozbory situace se potom neodehrávají před monitorem počítače, ale za tiché samoty v mé mysli. Převracím obrazy sem a tam a přemýšlím coby kdyby. Jak s tímhle mám propána bojovat?

Co to má společného s tématem Máma? Totiž, celá absurdita situace mi došla, když jsem se naprosto vážně začala zabývat myšlenkou, jestli náhodou nemám svou vinu na tom, že jedna z bývalých členek mé skautské družinky se stala ve svých načatých patnácti letech matkou. Ne, nebyla jsem přítomna u početí, ani mi v té chvíli, kdy se onen akt dál, nebyla tahle dívčina svěřena do péče. Jde o situaci mnohem složitější. Totiž, ona, říkejme jí třeba Ema, je typické nezvladatelné dítě. Všichni ji omlouvají a chápou její těžkou situaci, ale nechtějí s ní nic mít. Stejně jako jsem se k tomu stavěla já. Nevěděla jsem, co si s ní počít.

Celý ten problém má kořeny v rodinných vztazích. Tuším, že k Emě její matka přišla dost podobně, jako přišla Ema ke svému potomkovi. Každopádně to Ema neměla žádný med - maminku zajímali spíš dospělí pánové než malé děti, takže patronát nad Eminou výchovou a životem obecně tu převzala babička, dnes už prababička. Ema se vzhlíží v mamince a babičkou pohrdá. Nejsem psycholog, abych to mohla rozebírat, ale tuším, že Emin problém není přísná babička, nýbrž matčin nezájem. Takže Ema se snaží zaujmout a vyrazila na vlastní válečné tažení proti všem. Vlasy si barví načerno a oči rámuje několikamilimetrovou čenou linií, protože tomu už se linka říkat nedá. Dělá pokusy s drogami, kouří, sprejuje po všem, co jí příjde do cesty, a zoufale hledá přátele, které ne a ne najít. Ze zásady se vzpírá autoritám, je drzá, ničeho si neváží, trousí nevhodné poznámky kudy chodí a zdánlivě jí není nic svaté.

Když jsem Emu poznala já, bylo jí jedenáct. Na zahajovací víkendové výpravě si mě vyhlédla, zaháčkovala a už to jelo. Najednou kam jsem se hnula, byla i ona, cokoliv jsem dělala, dělala ona. Hledala někoho, kdo se jí bude věnovat neustále, každou minutu, celý den. Jako matka. A ani trochu jí nebylo po chuti, že se zajímám i o ostatní. Na zahajovačce to s ní ještě šlo. Jenomže na družinovkách přes rok, to byla jiná. V malé skupině dospívajících puberťaček totiž velmi rychle začal vystupovat problém jménem Ema v celé své pompéznosti. Když zjistila, že se skutečně nebudu věnovat celou dvouhodinovou družinovku jen jí, ale všem členkám družiny, byla moje autorita tatam a začala ostentativní ignorace. Jak tak bod po bodu záměrně kazila můj připravený program, vyloučil ji zbytek družiny úplně a jejich postoj nemohlo změnit ani mé domlouvání, ani vysvětlování situace mezi čtyřma očima. Z Emy byl vyvrhel, ze mě krotitel šelem a z členek mé družinky mučednice.

To peklo ale teprve přišlo. Ema přestala na družinovky chodit, zjevila se jen sporadicky a vždycky z toho byl malér. Jednou málem podpálila dům, na jehož dvorku klubovna stojí, jindy popsala dveře od záchoda tegovou fixou nebo dopisovala na vánoční přání nanejvýš nevhodné dodatky. Myslím, že se mi jedno takové přání nepodařilo stáhnout z oběhu dřív, než došlo adresátovi, který se musel červenat až na zadnici. To, že na družinovce nebyla, ale neznamenalo, že seděla doma. Po družinovce jsem si pokaždé užila standartní kolečko telefonátů. Nejdřív babička, že Emička ještě pořád nedorazila domů, a jestli už družinovka skončila. Nato odpovím, že jsem ji dnes vůbec neviděla. Babička je týden co týden stále stejně překvapená a rozhořčená z toho, že jí vnučka lže. Po dalších dvaceti minutách volá maminka, že jí volala babička, a ať jí laskavě vysvětlím, jak to, že Ema nebyla na družiovce. Na to jsem neměla slov. A následně po dalších asi pěti minutách maminčin přítel, který chtěl vědět, jak se situace má, protože z toho, co mu ženský říkaly, nic nepochopil.

Po jednom krušném roce a táboře, který byl mým osobním očistcem, jsem už Emu nikdy neviděla. Dnes vím, že jsem měla celou věc řešit a nečekat, jestli se Ema objeví nebo ne. Někdy za ní zajít, popovídat si, projít se parkem, cokoli. Neudělala jsem nic. A teď se dovídám, že z Emy je máma. Myslím, že přesně vím, jak to teď u nich vypadá. Ema stále bydlí u babičky, snaží se dodělat alespoň základní školu a reálným rodičem dítěte je prababička, jak se zdá, jediná dospělá osoba v celé rodině. Tohle přemílám v hlavvě sem a tam, představuju si, co by se stalo, kdybych se skutečně snažila být jí oporou, jestl by dneska měla dceru. Můžu za to, že je dnes Ema emo máma?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 25. srpna 2012 v 9:00 | Reagovat

To fakt nemůžeš. Zodpovědnost má za ní její máma (popř. otec) a ona sama. Doufejme, že jednou dojde na nějaké dobré terapie.
Tobě bych prála také nějaký dobrý sebezkušnostní výcvik, kde si projdeš i sama, co ti dal tento "očistec". Jo a hned k úvodu. Se svými vlastnostmi a pohyby přeci není možné bojovat. Mě vždycky pomohlo na výcvikách je objevit a pak je pozvat na kafe. Prostě je zvědomit, smířit se s nimi a používat humor, když se objeví. Ale také ne vždy se mi ot daří. Ale boj nepomáhá:-)

2 Dantian Dantian | Web | 25. srpna 2012 v 9:09 | Reagovat

Myslím si, že se  nemůžeme ptát, co by bylo, kdyby...a čí je to vina...Najde se teď v jejím okolí někdo, na koho dá? Od koho přijme pomoc? A přijme ji vůbec? Moc bych jí přála, aby byla v životě šťastná...

3 Robka Robka | Web | 25. srpna 2012 v 9:22 | Reagovat

Souhlasím s Edith. Zodpovědnost za Emu měla především její máma a táta, trápit se tím, že za něco můžeš ty, je zbytečné. Možná se trápíš víc, než ti, kteří na tom mají svůj podíl.

4 valin1 valin1 | Web | 25. srpna 2012 v 12:03 | Reagovat

I kdyby jsi udělala, to co si vyčítáš, že jsi neudělala, myslím, že by to stejně nedopadlo jinak. Ale je to tak, jak je, netrap se tím, nemůžeš za to. Člověk je zlý proto, že je nešťastný a to může být z mnoha důvodů. Ona se na tebe upnula, ale i kdyby ses jí věnovala každou minutu, a snažila jí usměrňovat,začala by se k tobě časem chovat jako k babičce.
Možná časem sama pochopí a srovná se, možná jí pomůže psychiatr, ty se určitě neobviňuj.

5 Egoped Egoped | Web | 26. srpna 2012 v 0:43 | Reagovat

Zajít za ní, popovídat si nebo procházka parkem by nic nevyřešilo. To bys musela mít nadpozemský schopnosti.

Je mi líto, že si to tak bereš osobně a jsi za to smutná. Znám pár lidí, co jsou taky takhle (snad promineš) přehnaně starostliví a je to dle mého podobné jako přehnaná nestarostlivost o okolí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama