Mrtvá vesnice

24. srpna 2012 v 4:34 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Je mi jasné, že nadpis zní jako název první kapitoly brakového hororu. Ale to, co bude následovat, je jen smutný povzdech.

Bydlíme na vesnici deset kilometrů vzdálené od dvou větších měst, ta naše víska pěkně napůl cesty mezi nimi, aby ji náhodou žádné projíždějící auto nemohlo minout. Během posledních deseti let se počet obyvatel obce zdvojnásobil a na čtyřech bývalých zemědělských pozemcích vyrostly monstrózní satelity. Stará zástavba omítnutá jednotně zašedlým břizolitem se mačká kolem návsi, obchodu a kostela. Když sledujete, kdo z těch domů vychází, vidíte samé důchodce, žádnou mladou nadějnou generaci. Ráno vyjdou s hůlkou do obchodu, jehož sortiment od dob socialismu nijak zvlášť nerozšířili, a odpoledne za starých časů se sešli na návsi pod lipami na lavečkách, aby probrali, kdo umřel, kdo se žení, koho vyhodilli ze školy...

Zdá se, že život a rytmus vesnice se ale mění rychlostí aut, projíždějících po hlavní silnici. Bývala tu likérka, kravín, vepřín, pila, opravna obuvi... A asi pět stovek lidí, kteří tu žili, mělo práci deset minut cesty od vlastních domovních dveří. Místní podniky před pár lety zkrachovaly, z návsi se stal naprosto nesmyslný kruhový objezd a staré lípy i s lavečkami mu musely jít z cesty. Jen svatý Jan zůstal stát uprostřed kulatého květinového ostrůvku a všechno se kolem něj točí. Starousedlíci pomalu vymírají a z někdejší vesnice se stává mrtvé místo. Jak to, když se satelity plní mladými rodinami?

Procházím ulicemi a jde mi z toho mráz po zádech. Mrtvo, prázdno. Ráno rodiny odjedou - rodiče do práce, děti do školy a za svými koníčky, to všechno ve městě. K večeru se to nahrne zpět a okna v satelitech se pomalu rozsvěcují. O víkendu jedou rodiny na výlety či chaty a obec opět ožívá až v neděli večer. Takhle teď funguje vesnice - jedna velká noclehárna. Tady už se nenakupuje (kdo by taky šel do obchodu, kde ze zeleniny najdete jeden zavadlý pórek a svraskalý okurek, z jogurtů pouze Dobrou mámu, mléko jen trvanlivé a z pečiva jen Hanku), nesrocuje na návsi (tedy pokud nemáte zvrhlou radost z objíždění kruhového objezdu) ani nechodí do hospody (kromě těch dvou chlapů, co u jednoho piva a deseti cigaret prosedí celý večer a kteří ve mně vzbuzují pochybnosti, jestli to nejsou vycpané exponáty).

Co sem ty lidi, kteří evidentně žijí ve městě a na vesnici jezdí přespat, žene? Rozhodla jsem se vyzpovídat na toto téma vlastního otce. Odpověď nebyla zrovna uspokojivá. Jako správný chap měl za úkol povít syna, zasadit strom a postavit dům. S tím synem se teda nevycajchnoval, ale zasadit strom a postavit dům je přece jen větší sázka na jistotu a jste schopni to ovlivnit vlastními silami, vůlí a výší konta. Když sháněl pozemek, samozřejmě se snažil koupit něco na okraji města, ale ceny byly tenkrát přemrštěné. Vyvodila jsem z toho, že kvůli úsporným opatřením dnes bydlíme na vesnici. Vážně?! Cesta autobusem do města a zpět stojí 42 Kč. Autem je to ještě dražší. A že s tím autem teď pendlujeme o sto šest, protože co se dřív dalo zvládnout pěšky během dvaceti minut, by dnes byl celodenní výlet. Takže úspory jsem jako relevantní důvot k životu na vesnici zamítla.

Dalším argumentem je klid. Klid?! Snad přes den, ale to tu není ani on, aby to ocenil. Večer, když se to všechno z města nastěhuje do sousedních vilek, se seče tráva, standartně v týdenních intervalech, takže není dne, kdy by někdo ze sousedů nejezdil s tou vrčící potvorou po zahradě. Pokud se neseče, tak se řeže dřevo na zimu, a pokud se neseče, ani neřeže, potom se paří, a to je teprve mela. Soused si speciálně k těmto příležitostem pořídil pořádnou aparaturu do zahradní kuchyně. Když před několika lety v rámci úspor přišla naše ves o obecního strážníka, není teď nikdo, kdo by mohl proti tomuto výtečníkovi zakročit a nezničit tím sousedské vztahy. Takže každou druhou sobotu posloucháme do jedné či druhé hodiny ranní Michala Davida a Kabáty, kterak nám rozvibrovávají tabulky okenních skel. K tomu ještě přičtěme pravidelná hlášení obecního úřadu o tom, že se budou prodávat brojleři a krůty, že paní doktorka neordinuje (což hlásí tak často, že ji podezírám, že zapomněla, kde má ordinaci) a že na fotbalovém hřišti vystoupí kapela Perex. Dále tu máme průměrně dva požární poplachy do měsíce a dvakrát do roka výkup kůží a kožek. Klid tedy zavrhuji.

Čisté ovduší? Pche. Tak, jako teď smrdívá prádlo čerstvě sundané ze šňůry, nám ve městě nesmrdělo ani po kvalitním a dlouhodobém nošení. Tady totiž v létě lidi pálí, co jim přebývá na zahradě, v zimě to prostě přihodí do kamen. Chemička hadra. Barevné čmoudíky se linou z komínů naštěstí jen starousedlíkům, kteří ještě stále nepochopili, co že znamená ten sprostý název "komunální odpad". A jak jsem se zmínila o kus výš, starousedlíci jsou ohrožený druh, takže snad alespoň čisté ovzduší se stane argumentem. Časem. Věřím, že do té doby se z téhle mrtvé vesnice odstěhuju zpět do svého rodného živého města. Holt nejsem vesnické děvče...
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin1 valin1 | Web | 24. srpna 2012 v 6:42 | Reagovat

Všechno je relativní, my z města zase utíkáme na vesnici..Pravda ale je,že se na vsi žije tížeji, než ve městě..
Jak se žije v satelitních městečcích nemám potuchy.. s tímto výrazem mi pouze naskakuje termín "zelené vdovy"..

2 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 8. dubna 2016 v 21:35 | Reagovat

My to máme naopak. Vyzkoušeli jsme si jak vesnici, maloměsto, tak hlavní město a šťastnější jsme mimo velkoměsto. Takže v budoucnu nejspíš skončíme v nějaké mrtvé vesnici... ale rádi :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama