Září 2012

Jak to dopadá s tím charakterem

15. září 2012 v 14:57 | Děvče od vedle

Ono být charakterní je nejen nepraktické, ale dnes už, jak se zdá, také nemoderní. Není se čemu divit. Političtí reprezentanti, seriáloví i filmoví hrdinové - vzoroví padouši. A člověk jim fandí. Tedy minimálně těm na plátně. V čele firem a vělkých podniků sedí nestydatí, drzí, nesmlouvaví a vážně tvrdí týpci, kteří se tam udrží právě díky tomu, jak moc nestydatí jsou. Tedy alespoň co jsem já postřehla, protože i má rodina se touhle sortou lidí jen hemží.

A já blázen si vyberu vždycky nějakého, který je děsně aut. Za každých okolností fér, plný vznešených ideálů, morální a vůbec charakter, který není ochotný v těchto vodách přistupovat na kompromisy. Dá se to sice nezřídka přirovnat k živelné katastrofě, ale přesto si pokaždé znovu vyberu neomylně tohohle pana charakterního. Nevím, co mě do té šlamastiky vždycky táhne. Ono s charakterem se vůbec těžko žije, ať už ho máte jen v domácnosti, nebo sami v sobě. Nejhorší na tom je, že si toho nelze nevážit. Z toho pro mě obvykle plynou dva různé důsledky. Buď se podřídím a snažím se nezaostávat za svým charakterním protějškem. Zapomenout na všechny obvyklé zkratky a ulehčení, které volí většina lidí schopná těch drobných úlev na dokonalé korektnosti. Týká se to sice jen drobností a každodenních, zažitých úkonů, které si běžně ani neuvědomuji, ale je obecně známé, že stokrát nic umořilo osla. No a nebo si jdu dál po svých a snáším vedle sebe ty moralizující pohledy a vyčítavé poznámky, které nejčastěji obsahují slovo "princip". Což je ještě horší, protože on má většinou pravdu.

Jak krásně by bylo na světě, být všichni takoví. Jenomže svět nefunguje na principech, kterými se všichni ti mí ohánějí. Spíš se lze spolehnout na právo toho silnějšího, prvenství toho vy... ehm, vypočítavějšího a tak dále. Což mi neustále připomíná, jak naivní je žít podle "těch správných" principů. Před chvílí jsem se zase takhle nechala znechutit, když jsem šla vybírat do bankomatu v nádražní hale poté, co jsem přijela ze zahraničí s peněženkou plnou cizí měny. Vidím, jak jakási šedivá postava v kabátu odbíhá s kufrem směrem k perónu. Peníze zůstaly v bankomatu. Ohlédnu se, abych toho člověka zavolala zpět, ale nikde už není vidět. Co s tím? Pištící bankomat se mi snaží vnutit šest stovek trčících z otvoru.

Přemýšleli jste někdy nad tím, kde leží hranice mezi drobným nálezem a krádeží? Být to dvacetikoruna na chodníku, zvednu ji bez skrupulí. Být to hromádka drobných v automatu na lístky, nemám nejmenší problém si ji přivlastnit. A co takhle stokoruna? Můj domácí moralista by měl jistě nepřekonatelné problémy nechat si ji. Narozdíl ode mě. A co šes set korun, které někdo nechá v bankomatu? Nejsou to sice desetitisíce, ale není to ani zakutálená dvacka. Abych získala čas, vytáhla jsem nešťastnou částku a vybrala si z vlastního účtu. No a co teď? Sbalit bankovky a jít? Nechat ty peníze někde u přepážky? Donést na policii? Nebo do banky, kde by snad byli schopní zjistit, kdo z bankomatu vybíral přede mnou? Být to deset tisíc, určitě to udělám, ale nad šesti stovkami jsem nakonec zlomila hůl a jednoduše je nechala přeložené a rožkem zastrčené v otvoru na výdej bankovek. U východu z nádraží jsem se ještě ohlédla a všimla si, že žlutavé papírky z bankomatu zmizely. A rychlým krokem odtamtud odchází směrem k vlakům dáma v červeném kostýmku a botách na podpatcích. A já naivně doufala, že se ten pán v šedavém kabátu třeba ještě vrátí, najde své peníze a bude se divit, že i dnes se najdou charakterní lidé. Škoda...

Dovolenková paranoia

3. září 2012 v 1:43 | Děvče od vedle

Téměř fyzicky cítím, jak se blíží. Jenže jak se tak blíží víc a víc, začínám z toho spíš mít pocit, jako že se pomstychtivě plíží, než že by se mi radostně hnala vstříc. Dovolená. Maminka je totiž drobně paranoidní a já zase nezodpovědná. Jaká to bývala otrlá matka, když jsem byla malá, nesamostatná a světa neznalá! Zato dnes jsem velká holka, po roztomilosti se dávno slehla zem, samostatná jak jen to jde a rozhodnutá něco udělat s tou světaneznalostí. Se zpožděním se ale z maminky vyklubala starostlivá, pečlivá a strachující se žena.

Takže mám celý dlouhý seznam dobrých rad. Tak především, všude, na každém rohu číhá... je vlastně jedno kdo, já totiž nejsem rasista, i když mám s obyvateli zauralského kontinentu ty nejhorší zkušenosti. Ale o tom někdy jindy. Prostě takový pán, který nečeká na nic jiného, než na můj bídný obnos v peněžence a na můj doklad totožnosti, se kterým jistě udělá díru do světa. (Tak vám nevím, leda by se ten pán nechal odbarvit a pleť přepudroval křídou nabílo.) Takový pán má mnoho podob - prodejce květin, beznohý žebrák nebo floutek s kudlou ukrytou za zády. Jak se mu bránit? Maminka mi pořídila takový pytlíček na krk, který jsem odmítala z estetických a s nimi souvisejících sociálních důvodů nosit už někdy na prvním stupni základní školy. A ten si mám strčit pod tričko, aby se nedal tak lehce z krku strhnout. Dále mám mít peníze uložené nejméně na čtyřech místech. Nechápu, kde na to přišla, protože sama ví, co má doma. Roztržitější člověk se ještě nikdy nedožil dospělosti. Ty peníze, pečlivě uložené na jiném místě než v peněžence, bych našla přinejmenším po pěti letech, pečlivě srolované a stopětadvacetkrát vyprané. Vždyť mám pravidelně problém najít i klíče, a to jsou jen jedny.

Dále - nikdy nenosit kabelku na boku. Vždycky si ji oběma rukama přidržovat a mít ji na břiše. Nezapřádat za žádnou cenu hovor s místními. Nekupovat jídlo v podnicích v chudých čtvrtích. Nesedat na záchodovou mísu. Mít s sebou vždy toaletní papír. A vlhčené ubrousky. Adesinfekční gel. A zavírací nůž. A pepřový sprej. A láhev na vodu. A náhradní ponožky. A deštník. A mikinu. A větrovku... Představila jsem si, jak by potom skutečně vypadala má pouť městem, jehož krásy jsem původně chtěla jet obdivovat. Vleču se shrbená ulicí s oběma rukama překříženýma přes lodní vak přitisknutý k břichu, s vybouleninou pod tričkem, která jansně naznačuje, kam jsem ukryla posledních pět peněz.

Tohle mi maminka nedělá letos poprvé. A určitě ne naposledy. To je také důvod, proč z mých zážitků z dovolených v minulých letech neslyšela zhola nic. Nechci jí přivodit zástavu toho rozněžnělého srdce. Nicméně to není pocit bezpečí a dokonalého komfortu, který jsem si odnesla z posedních dovolených bez rodičů, ale naopak vzpomínky na spartánské podmínky, vypjaté situace, lehký závan nebezpečí, romantiky, dobrodružství. A chci to zažít znovu. Když jsem přespávala na nádraží a potom ráno poznala muže, jenž hodiny a hodiny kázal holubům. Když jsem s údivem a kručícím žaludkem seznala, že ještě i v civilizované Evropě existují města, kde se světí soboty a neděle a obchody jednoduše neotevírají. Když jsem se ztratila uprostřed italského předměstí a marně hledala někoho, kdo alespoň kapičku rozumí anglicky nebo německy. Když jsem jela autobusem padesát kilometrů načerno, dokonce s požehnáním řidiče.

Tohle všechno jsou zážitky z jediné týdenní dovolené s přáteli. Nezapomenutelná akce. Už samotný začátek cesty! Vyhráli jsme zájez s podežřelou cestovkou, a řekli si, že se sice u moře zrovna smažit nemusíme, ale využijeme cesty přes půl Evropy zdarma. A tak to všechno vzniklo. Jenže cestovka sídlila v nejzápadnějším cípu Čech, takže my moraváci jsme si přivstali, abychom vlakem stihli odjezd autobusu. Po hodině a dalších několika minutách čekání kousek od nás se skřípěním brzd zastavila černá dodávka s kouřovými skly. "Vy ste ty děcka, co jedou do Itálie?" vyplivl ze sebe větu jakýsi strejc, když stáhl okénko toho mafiánského auta. Podívali jsme se po sobě a beze slov si kladli otázku. Nastoupit či nenastoupit? Velmi lehce se mohla stát ekvivalentem onoho okřídleného být či nebýt. Nakonec jsme kývli. Když už jsme dojeli až sem... V duchu jsem se rozloučila se svými ledvinami a velmi živě si představovala, jak mě rozeberou na součástky a po internetu rozprodají po kouscích. Nebo si mě nechají celou, což by nutně nemusela být ta lepší zpráva. Jak jsme tak mlčky seděli, usnula jsem. Probudilo mě svítání na italských hranicích. Strejc s čepicí na hlavě nás vítězoslavně vysadil v kempu na pobřeží a já žiju dodnes.

Letošní přípravy vypadají podobně podezřele. Nadšeni ze zážitků minulého léta jsme zakoupili letenky za tak podezřele nízkou cenu a s tak podivnou společností, že už to vážně smrdí. Navíc všechno, co se týká letenek, bylo svěřeno mně, člověku, který viděl letadlo tak akorát v televizi. Ubytování jsme si zajistili v podivné skautské ubytovně za pakatel a doteď nevíme, jestli budem spát na podlaze nebo v prachových peřinách, jestli je tam koupelna nebo kuchyň. No uznejte, můžu tohle říct mamince, která chodí stále okolo a vyptává se, jestli mám deštník, pytlíček na krk, dostatek suchých ponožek, léky na alergii, na bolest, na střevní potíže, na kašel, jestli mám peníze rozstrkané dostatečně bezpečně, jestli je příruční zavazadlo vykradeníodolné...? Samozřejmě, že zavazadlo se dá jednoduše vykrást, léky na alergii jsou prošlé, deštník už se léta nedá otevřít, pytlíček na krk hodím do nejčernějších útrob svého kufru a ponožky v sandálech nosit nemíním. Nenechám se přece znervóznět. Těším se na svou první cestu letadlem a doufám, že ještě prošlo technickou kontrolou. A čekám na celou spoustu zážitků, které mě teprve čekají. Už dnes...