Říjen 2012

Na počátku bylo slovo

31. října 2012 v 23:37 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Tvrzení, které jsem dřív nedocenila, mi tento měsíc víří hlavou a já přemýtám o tom, jak nadčasová, mnohavrstevná myšlenka to je. Na počátku bylo slovo.

Podzim na mě působí jako droga. Molově laděné pošmourno, melancholické mlhy, kvapík přeháněk a gavota prvních sněhových vloček. Jako by bylo tohle období stvořené jen pro mě, kochám se a nechávám se unést. Jenomže do toho všeho termíny, přednášky, písemky, povinnosti, zprávy, časopisy, noviny, reklama. A kouzlo je pryč. Jsou to dva světy? Pokud ano, tak právě ten druhý, ten uspěchaný, stvořilo slovo. A na slovech stojí i padá, slovy žije, bobtná jimi, slova přetékají a když už není jak je zachytit, začnou si žít vlastním životem a vládnou lidmi. Vládnou i mnou, možná že dokonce mnou vládnou obzvlášť.

Na počátku bylo slovo. Je jisté, že tam nějaké být muselo. A bylo smysluplné, protože bylo první, protože bylo samo a pravdivé. Jeho význam byl jasný, jednotný a nikdo za ním nehledal žádnou levárnu. Zdá se, že od té doby už proteklo víc slov, než je zdrávo, protože tomu prvnímu se všechna další nějak podivně vzdálila. Význam slov se vyprázdnil.

K této myšlence mě už nějakou dobu přivádí jednak textilní průmysl, jednak bilbordy kolem cest.
Prvně k bilbordům. Při poslední předvolební kampani na nás shlížely hlavy politiků z každého nároží, takže sběrného materiálu mám víc než dost. Tak například tohle. I když to bylo trochu jinak, než se povídá, Masarykovo heslo "Nebát se a nekrást" považuji za jedno z nejpovedenějších a nejvýstižnějších, které se hodí stejně k období první republiky jako k dnešní době. Jenomže by si ho nesměla brát do huby kdejaká politická uskupení a ohánět se s ním ve velkém. Takto pro mě ztrácí cenu a z pravdivého hesla je prázdná, líbivá floskule, protože je sice pravda, že se tihle velcí bratři v nadživotní velikosti nebojí, ale s tím kradením to je občas jiná a poslední dobou se nám tu mnozí odkopávají. Pak se vracím k první části hesla a přemýšlím, proč se tedy nebojí.

Co mě rozesmálo, bylo absolutní překroucení celé tykadlové aféry, když plakáty vyšly z tiskárny nejen s úpravnými tvářemi politiků, ale rovnou už i s tykadly. Nidko mi nenamluví, že tahle mimozemská paráda je symbolem komunikace. Pokud to bylo myšleno vážně, pak prosím, ale pro mě je to jen další gesto, které vyprázdnilo původní posleství.

No a textilní průmysl? Myslím především nápisy na hrudních partiích celkem libovolných kusů oblečení. Má spolužačka má kupříkladu na svém růžovém plandavém triku stříbným písmem vyvedeno "born on the streat". Když jsem se jí ptala, jestli ví, co nosí vytištěno přes prsa, musela se podívat, aby to zjistila. Následně se zamyslela, co to znamená, a nakonec odpověděla asi v tom smyslu, že je to přece jedno. Upřímně, nemám tušení, co tím chtěl básník (nebo čínský dělník) říct a nedivím se, že to nechápe ani ona. Záhadou mi je, co to dělá na jejím poprsí.

O něco jasnější signály vysílají nápisy "I ♥" v kombinaci s libovolným slovem. Kupodivu nejčastěji potkávám dívky, které takto dávají světu na odiv, že milují New York. Opět jsem se optala spolužačky, tentokrát bývalé (protože na právnickou fakultu už se takové triko nehodí, to je jasné), jestli tam někdy byla. Opáčila: "Kde?" A po řádném osvětlení situace z ní vylezlo, že nikdy nebyla dál než na Slovensku a v Polsku. Vyplývá z toho, že ono město miluje, aniž by to věděla? Pochybuji. Plyne z toho, že je všem putna, co se kde píše. A slovo vyjadřující nejvyšší možnou důvěru, miluji, prostě ztrácí svůj význam. Protože milujeme ovesnou kaši, zelenou barvu, neděli a filmy, které nás učí říkat "miluji" s lehkostí více než obdivuhodnou.

Na počátku bylo slovo. A tímto slovem to i končí.

Národní odrození (k příležitosti 28. října)

28. října 2012 v 14:38 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Máte pravdu, něco je špatně. Vezměme do rukou peněženky a projděme je popořádku. Vysypte fotky manžela, dětí či jiných bližních. A teď vedle nich položte další podobizny, které jste z peněženky vytahali - tak například Masaryka, tatíčka národa, Němcové, Komenského, koneckonců i sv. Václava. Pánové a dámy, kteří se zasloužili na tom, že si dneska vesele žvatláme česky a kocháme se slavnou a hrdinskou historií věčně utlačovaného národa, se na vás dívají den co den společně s dětskými kukadly Aničky nebo Petříka. Ať už tyhle historické postavy chtěly nebo nechtěly, jsou nám předhazovány na bankovkách a mincích tak, abychom se jim nemohli vyhnout. Nebudu zabíhat do disputací o tom, jak to bylo a nebylo. Nic to nemění na tom, že nosíme s sebou dennodenně portréty těchto lidí, koukáme na ně a těšíme se z jejich přítomnosti, popřípadě smutníme, když nás opustí. Přesně tak jako ti, kteří se zubí z fotek, za něž si nic nekoupíme.

Tím víc mě zaráží, jak lehce se těm velikánům našeho národa zpronevěřujeme, i když na odkaz těchto osobností narážíme stejně často jako na vlastní příbuzné. Sedím takhle na přednášce, shodou okolností se ten den za mikrofonem potí pan Fischer, který se v rámci přísně apolitického tématu snaží agitovat za svou osobu alespoň erudovaností přednesu. V mých očích si jen škodí, jak vkládá jeden anglicko-latinský výraz (který upřímně může znamenat cokoli) za druhým.

Tohle je špatně, přestáváme mluvit česky. Snaha obrozenců o čistý český jazyk je dnes už, pravda, trochu směšná. Uznávám, asi není od věci zavrhnout "nosočistoplenu", dobrou službu nám možná z dnešního pohledu neudělali ani výjimečným pojmenováním jednotlivých měsíců v roce, ale abychom používali slova jako "tendovat" a "rezultovat"? V psaném textu mě to dokáže nazlobit ještě víc než v mluveném slovu. To ale nijak pana Fischera neomlouvá, protože celou svou přednášku hanebně přečetl se všemi zlozvyky lidí, kteří se snaží deklamovat, dodržovat promluvové pauzy a intonovat tak, aby zaujali, ale všechno trochu přeženou. Na závěr jen tak vypustil z úst novotvar hodný našich obrozenců, kterým mě alespoň pobavil. Slovo "světopole" (čímž chtěl nejspíš naznačit provázanost světa, který se stal jednou velkou metropolí, ale taky to může znamenat, že jsme všichni na jednom válečném poli) jsem si jako jediné musela z celé jeho přednášky zaznamenat.

Vraťme se ale k tématu. Abyste věděli, o čem tu mluvím, posuďte příklad. Naposledy mě vytočila slova "konsekvence" a "korporální" použitá v jediné jednoduché větě. A nakonec mě dorazilo "autsorcování" v tom samém odstavci textu, který nám poskytuje fakulta jako oficiální zdroj informací. Je na co být hrdý, když dáme dohromady článek, kterému nebude řada lidí rozumět bez slovníku cizích slov? Minulý týden se mi pod ruce dostal přesně takový. Provedla jsem v něm kromě klasických oprav také několik zásadních změn. Část cizích slov jsem drze nahradila pro mě přijatelnějšími výrazy. Dostala jsem za uši. A prý jestli už se pod ten článek nechci rovnou podepsat jako autor. Nakonec musely cizí výrazy zůstat a já už si nejspíš za svou troufalost ani neškrtnu. Nu což, pod tahle slova bych se skutečně jako autor podepsat nechtěla.

Zatím se utěšuji tím, že alespoň dětská literatura je ještě stále ke čtení. A tak na dobrou noc otevírám Medvídka Pú, abych se alespoň trochu uklidnila poté, co jsem se dozvěděla, že autentifikace loginu uživatele se nezdařila.


Vinné zákeřnosti

21. října 2012 v 22:29 | Děvče od vedle
Je to teprve pár hodin, co jsem se vrátila z výletu s přáteli do vinného sklípku, kde jinde než na jižní Moravě. Následující řádky budou autentickým záznamem mého zážitku.

První pocity
Do vesničky v Bohem zapomenutých končinách se nám po drobných problémech podařilo dorazit včas. Ne tak panu vinaři, i když tu bydlí. Všechny předzahrádky jsou dokonale uhrabané, vypleté, osázené keříky, květinami a hlavně vínem. U vchodu do domu jsme čekali několik minut, než se odkudsi přihnal malý, zato mohutný chlapík s jednou obloženou mísou v každé ruce a s krásným přízvukem, který už i hanákům zní úsměvně, se divil, kde jsme se tu vzali tak brzo, tedy načas.

První sklenky
Zavedl nás do stání pro auto, odtud do zahrady a ze zahrady do jakéhosi zahradního domku, ve kterém jsme později skutečně poznali vinný sklep. Ve dveřích si s námi podala ruku paní vinařová a se zářivým úsměvem nás naskládala jako sardinky ke stolu. Tedy tohle jim nemůžu vyčítat, protože nás bylo jako psů. No a tak jsme bratrskosestersky bok po boku dostali skleničky, džbánky naplněné po okraj a první přípitek zahájil nekonečnou šňůru dalších a dalších a dalších sklenek.

Nepříjemné odhalení
A je to tu - čekala jsem něco podobného, ale že by spiknutí bylo až tak zákeřné... Po pár pohárcích (jak se tu říká) se jeden ze starších, zkušenějších a podstatně otrlejších kolegů podřekl. Ještě před odjezdem byly uzavřeny sázky - každý z těch starších, zkušenějších a otrlejších si vybral jednoho z těch naivních a nezkušených. Pokud se čtyři střízliví shodnnou, že je někdo už skutečně našrot, jeho patron, tedy ten, kdo na něj vsadil, vyhrává. V této chvíli je mi jasné, že jsem jedním z dostihových koní, jen nevím, za koho běžím. Ale na mě si nepřijdou! Je pravda, že tato hra měla jeden pozitivní důsledek - vždycky se velmi rychle našel někdo, kdo mi dolil, aniž bych se musela připomínat.

Košt
Po dvou hodinkách, když už nálada stoupla a pozornost klesla, nás pan vinař zatáhl dolů do sklepa, kde nám naléval postupně vzorek po vzorku od každé odrůdy. Ono se to nezdá, ale zpočátku bylo demižonů s popisky kolem nás nanejvýš patnáct. Jsem si jistá, že pan vinař objevil kouzlo "hrnečku vař", protože vzorků proteklo koštýřem alespoň třiet. Taky jsem přesvědčená, že vinné mušky se ve sklepě během našeho pobytu namnožily na dvojnásobek. Nebo jsem už viděla všechno dvakrát? Ale co bylo nejhorší, ochotný pan vinař si na mě evidentně zasedl a se zvrácenou rozkoší mi nalil od prvního, druhého i třetího vzorku o poznání víc, než komukoli jinému. Že by spiknutí prosáklo až tak daleko, aby i vnař byl podmáznutý?

Jak jsem na ně na sázkaře zbaběle vyzrála
Že z celé příhody vyváznu vcelku střízlivá a se ctí, to nikdo nečekal a málokdo chápal. Jak se později ukázalo, lahve naplněné vodou, které se na stole objevily jen tak mimochodem, jsem vypila převážně já. Chvilkové vycházky po zahradě, hojná konzumace chleba s tím, co jsem uzmula z obložených mis a především moje brilantní umění držení plné sklenky zkazily někomu šance na výhru. Na víno jsem sice zvyklá, ale nevyplácí se ho podceňovat. Takže zatímco první přípitek někteří neprozíraví pili jako vodu a vodou šetřili jako vínem, já už tušila, co nás dole ve sklepě čeká. Aby člověk nevzbudi podezření, je třeba následujícího: Neustále držet sklenku v ruce, pohrávat si s ní a čas od času ji přiblížit ke rtům. Ovšem nepít, jen lehce ucucávat. Poté, zatímco někteří členové posudkové komise už se netrefují na schody, když z chladného sklepa lezeme zpět k onomu těsnému stolu, já sice cítím, že mám něco popito, ale vedu konverzaci na úrovni a jsem schopná udržet se ve svislé poloze bez větších potíží.

A jak jsem šidila pana vinaře
První spásná myšlenka - u druhého vzorku mu jednoduše řeknu, že chci jen na dno. Nepomohlo. Dostanu vrchovatě. Při druhém pokusu v rámci pudu sebezáchovy odložím sklenku na stůl a nehlásím se k ní v naději, že když vinař uvidí prázdnou sklenku, jednoduše ji doleje podle obecné míry, ne podle míry určené evidentním slabým kusům. Omyl. Dopřál mi opět koňskou dávku. A tak jsem při dalších vzorcích začala nenápadně migrovat. Jeden vzorek na dvě kola. V průběhu rozlévání se přesunu o pár míst zpět a zařadím se mezi ty, kteří už mají nalito, takže zatímco ostatní dostanou další odrůdu, já mám čas zpracovat zbytek té předchozí. Upřímně, zase o tolik jsem nepřišla, protože čím pozdější dávka, tím sladší víno.

Konečná bilance
I kyž jsem se nedozvěděla, jak byla rozdělena jednotlivá místa v naší malé hře, jsem si jistá, že ocenění jsou čtyři. Zároveň se mi podařilo odhalit mého patrona, který schlíple uznal, že mě podcenil. Co se škod týče, pokud vím, bude to nepočítaně deci vína (neodvažuji se ani hádat), hora šunky, sýra a klobásek, jedno okénko u auta, které ne a ne se nechat vytáhnout, čtyři pokořené kešky a šestnáct spáčů v místní sokolovně. Tak dobrou noc, nějak mě to vyprávění zmohlo.

Exkurz do dětství alkoholikova

16. října 2012 v 0:19 | Děvče od vedle
Je to zajímavé. Vím, proč čtu knížky. Protože zjišťuju, o čem přemýšleli jiní a o čem už přemýšlet nemusím. Vím, proč miluju hudu, a přesto ji málokdy poslouchám. Protože ticho mi umožní si hudbu vychutnat. Vím, proč se pouštím do debat. Protože to, co se mi honí hlavou, si chci utřídit a podrobit zkoušce. Vím, proč jím olivy. Protože není nic kromě nich, co dokáže takto vyvážit všechny existující chutě v jediném soustu. Vím, proč po odpoledních mlátím do klavírních klapek. Protože jedině to mě donutí uspořádané disciplíně. A vím i to, proč chodím na dlouhé vycházky se psem. Protože mě baví sledovat, jak se každý den mění krajina. Dokonce vím, proč jsem začala pít kávu, i když mi nechutnala. Nakázala to paní doktorka. Trvalo léta, než jsem se s kávou naučila žít. Dnes se učím žít bez kávy.

Ale proč piju alkohol? Upřímně, netuším. I když jsem pro většinu toho, co dělám, měla vždycky zdůvodnění (což se po mně taky vyžadovalo už od útlého věku, kdy se ovšem za odůvodnění bralo i "protože Rulíček ještě nedojedl", přičemž Rulíček byl můj imaginární kamarád, kterým jsem omlouvala vpodstatě všechno), pro alkohol jsem odůvodnění nenašla, a to ani dodatečně. Nechutná mi. A obligátní "pro náladu" nebo "na žal" u mě neobstojí. Na alkohol totiž reaguju trochu netypicky. Buď piju a piju a piju a piju... A pořád se cítím i chovám stejně, takže nálada nepřichází, zatímco peníze mě opouští v kapse otrávené servírky, a jediný, kdo tu se mnou zůstal, je žal. Nebo se zlomí pomyslná hranice a já spadnu do propasti nesmyslného blábolení, ze kterého si nic nepamatuju, a ranního bolehlavu, který mě jen uvrhne do ještě hlubšího žalu. A k tomu všemu ta nepříjemná pachuť, at už jsem předešlého dne pila cokoli.

Tedy, abych nebyla k alkoholu zase tak nespravedlivá, není to tak, že by mi nechutnal žádný. Spíš mám zmlsaný jazýček a prázdnou kapsu. Rodiče na to šli chytře, i když protizákonně. Víno mi začali doma nalévat dávno předtím, než jsem oslavila svůj osmnáctý rok života. A chutnalo mi. Jenomže oni si na víno potrpí a jen tak nějaké nekoupí. Zimu tráví objížděním jihomoravských vinných sklepů a skupováním lahví na další rok. Pak si dejte to, co vám v hospodě nabídnou, když jediným rozlišovacím znakem je pro ně barva. Stejnětak co se týče pálenky. Pivo mi nechutnalo nikdy, ani ochucené vodky, přeslazené a zářivě barevné hubolepy, nepřišla jsem na chuť ani fernetu, ani tuzemáku, ani kapitánovi, ani becherovce... Jednoduše, ať v hospodě pročešete alkoholický lístek v mé cenové kategorii odshora dolů nebo odspoda nahoru, nenajdete nic, co bych s chutí prolila hrdlem.

A přes to všechno dál piju pivo, které zanechává podivně hořkou pachuť na patře, víno křivící úsměv, zelenou, která mi evokuje ranní kloktání ústní vodou, dokonce i ty ochucené vodky, které po zaschnutí přilepí štamprli k desce stolu, rum... Jednoduše co mají. Je jediné vysvětlení. Vsledovala jsem totiž tento fenomén nesmyslného pití až ke kořenům. Začalo to srkáním pěny z tátova půllitráčku na víkendových výletech, když jsem ještě byla prťavý prcek. Víte, proč jsem to vůbec dělala? Ani trochu mi ta bílá čepice nechutnala. Bylo to jednoduše tím, že mi to táta nabídl. Procházela jsem obdobím, kdy jsem dělala všechno, co řekl tatínek. Tahle éra ale skončila dnem, kdy mě navedl, abych foukla v restauraci do pepřenky. To mi bylo pět. Že by touhla po popíjení alkoholu, který se mi příčí, přetrvala v mé rozmarné duši, překonala vzpomínku na oči plné rozmeletého pepře, kdesi hluboko se usadila a vyčkávala na svou další příležitost?

To je moje rodinné prokletí! aneb Týden na draka

14. října 2012 v 14:58 | Děvče od vedle

Hračička. Tohle slovo se v rodině vžilo a zahrnuje v celé šíři nejvýraznější povahový rys mého dědečka z tatínkovy strany. Vystudovaný švec, povoláním soustružník a duší umělec. Když jsem ho poznala já, neměl už tak pevnou ruku jako dřív, ale i tak kreslil všechno, co jsem si naporoučela, neuvěřitelně věrně. Pejsky, včelaře, mouchy, princezny, krále a hrady. Uměl hrát na trubku a na housle. Občas, když se babička chystala smýčit byt, mě bavil hrou na rouru od vysavače. Učil mě kaligrafii a kresbě, učil mě lovit ryby, střílet ze vzduchovky a z praku. Vyprávěl mi historky ze svého života, možná trošku přibarvené, ale rozhodně tak skvěle podané, že jsem seděla jako přikovaná a hltala každé slovo. Byl zahrádkář, domácí kutil, opravář, obrovský švihák, který si dával pozor na svůj vzhled, a sportovec.

Přes všechny jeho pozitivní schopnosti je tu jedna vlastnost, která ze všech ostatních dokáže udělat peklo. Všechno, co děda dělal, dělal s nekonečnou trpělivostí a hlavně s precizností božích mlýnů, která ostatní přiváděla k šílenství. Pár příkladů pro pochopení v celém kontextu. Když žehlil (protože to babička nikdy nezvládla podle jeho představ), byl to program na celý den. Usadil se na židli u jídelního stolu a centimetr po centimetru postupně kropil a vyrovnával, přežehloval, napínal a vyhlazoval, dokud nebyl naprosto spokojený. A pokud babička k obědu potřebovala nakrájet dvě či tři cibule, zadala to dědečkovi ráno po snídani. K jedenácté hodině měla na talířku hromádku drobounkých kostiček, jednu jako druhou.

Některé vady se prý dědí ob generaci. Ano, zmíněnou vlastnost jsem zdědila. Jsem hračička. Tento sklon byl odhalen právě při onom inkriminovaném krájení cibule. Od té doby, kdy jsem došla k tomuto prozření, jsem se s obrovským přemáháním a sebezapřením naučila spoustu věcí dělat efektivněji a rychleji, i když občas mě to popadne a není nic, co by mě zadrželo. Jako minulý týden.

Příští víkend bude drakiáda a já se rozhodla za svou skupinu vyrobit draka, kterého ostatní budou moct pokreslit. Jenže jsem hračička, takže obyčejný kosočtvercový nebo šestiúhelníkový drak nepřipadá v úvahu. Já se rozhodla pro draka komorového. V modeláři jsem způsobila značný rozruch, když jsem se vytasila s požadavky jako nosník metr a půl dlouhý. Obyčejně se tu vedou jen tyčky metrové. Nevěříte, jak dlouho to trvá, než přesvědčíte prodavače, aby delší objednal. Zatím jsem dávala dohromady další potřebné kusy. První den jsem strávila sháněním správného materiálu, druhý řezáním do požadované podoby, pájením, přeměřováním délek a úhlů, zapravováním roztřepených hran a vrtáním. Třetí lepením a výpočty, lakováním, uzlováním a vyvažováním. Čtvrtým dnem konečně došel kýžený delší nosník. Nastala fáze, kdy kostra byla kompletní, a došlo na potahování. Má rodina i přátelé už chudáka draka nenáviděli teď, protože, jak kriticky posoudila jedna z kamarádek, "je přesněji a pečlivěji zkonstruovaný, než celá naše kuchyňská linka. Co to má za smysl?!" To ještě netušili, co přijde.

Uznávám naprosto sebekriticky, že každý normální člověk by zvládl stejnou potvoru zkonstruovat během jediného dne. A pokud se jedná o tu závěrečnou fázi, použil by hedvábný papír a celá procedura potahování by potom zabrala asi hodinu. Jenomže co když bude pršet? A co když drak spadne? Co když se po cestě vlakem někde protrhne? Jednoduše, vybrala jsem na potahování šusťák. Roztáhla jsem plátno, připravila si papírové vzory, jako kdyby to měly být plesové šaty, překreslila, vystřihla… A co teď? Nejjednodušší způsob, jak zapravit okraje, mi vytanul na mysli rychle - zatavit. A tak jsem strávila hodinu zapravováním lemů. Jenomže v celém tom shonu jsem zapomněla, že má pátým dnem dojet přítel. Když se zjevil ve dveřích, seděla jsem v oblaku šedavého dýmu, ale hlavně odporného puchu, který kombinoval epoxid, Herkules, pájené dřevo a seškvařený šusťák. Kdyby měl trochu víc předvídavosti, zdrhnul by dřív, než jsem si ho přes tu oblačnou clonu všimla, ale to on nemá. A tak se začal živě zajímat, co že se to v té alchymistické dílně děje.

No, je pro příště poučen. Dostal do ruky jehlu a nit a na starost horní komoru (tedy v našem soukromém názvosloví senát). Byl s tím hotov celkem rychle, protože jeho stehy nejsou sice ani v nejmenším estetické, zato ale praktické a efektivní. Zatímco já jsem se piplala s poslaneckou sněmovnou, jeden steh jako druhý, drobounký a téměř neviditelný, on zvládl ještě obě křídla. Obdivuji na něm, že je schopen tyhle moje výstřelky skousnout a když s nimi nesouhlasí, udělá věci po svém, ale nereptá. I když jsem s jeho výtvorem nebyla ani v nejmenším spokojená, nechala jsem to být.

Ještě to odpoledně jsme šli draka vyzkoušet a víte co? Létal víc než skvěle! Večer jsem ho dovezla do města na schůzku se skautkami, které mu měly vdechnout nějakou myšlenku a pomalovat ho tak, aby byl skutečně náš, nejen můj. Co jsem to jenom udělala! Veškeré mé umění švadleny zaniklo ve změti zmatených, nejistých dětských čar, úplně stejně jako ty sloní, obrovské stehy, na které jsem v duchu nadávala. Na výsledku není patrný nejmenší rozdíl, ale já nad tím strávila trojnásobek času. Uznávám bez mučení, je to prokletí.



Chvála byrokracie

5. října 2012 v 2:53 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku

Tak po týdnech a týdnech prázdnin jsem se odhodlala a zašla se podívat, jak to u nás na škole vypadá. A když už jsem tu byla, rozhodla jsem se obstarat si potvrzení o studiu. Říkám si, co je jednoduššího. Omyl... Získat potvrzení, to je zatraceně nebezpečná a zdlouhavá procedura.

Je osm ráno a před dveřmi do maličké kanceláře se hromadí studenti, nenápadně se pošťuchují, opisují od sebe navzájem údaje z lejster a snaží se předbíhat jeden druhého a druhý prvního, takže to, co se tu všude tetelí, připomíná pověstný Brownův pohyb. Vytiskla jsem si poctivě zápisový list A, vyplnila požadované údaje teď a lhostejně zírám do zdi, zatímco se automaticky posunuju pomaličku vpřed, a lokty občas dloubnu do žeber prváky, kteří se mě snaží předběhnout. Asi v osm dvacet se ozve ze dveří "Další!" a já vejdu.

Je nesporné, že nejděsivějším místem celé naší fakulty je studijní oddělení. Mám podezření, že při výběrovém řízení na místo studijní referentky a obecně všech těch paní, které mají co dočinění se studijním oddělením, se přikládá velký význam afektivnímu jednání, schopnosti zabít pohledem a udělat ze studenta idiota, popřípadě bývalého studenta. Tahle dáma musela splnit podmínky nad očekávání.

Pozdravím, usmívám se (i když asi jako člověk, který se dostal do společnosti zjevných psychopatů a teď se snaží tvářit nenápadně) a vysvětlím, že si jdu jen pro potvrtzení o studiu. Podám té profesionální fúrii v tygrované halence a s trvalou na černě nabarvených vlasech svůj vzorně vypsaný zápisový list A. Fúrii se zableskne v očích, nasadí úsměv číslo dvě a moje lejstro roztrhne! Zatímco ona cení zuby, mně sklaplo. "Máte zápisový list z tohohle semstru," dí ona a už se nesměje. "No a jaký bych měla mít? Systém mi jiný vytiskonout nedovolil..." nestačila jsem dokončit svou obhajobu, protože ta ženská se rozeřvala: "Dva tisíce studentů to zvládne a jenom vám systém neumožní udělat to, co všichni ostatní můžou!!!" Beze slova jsem se otočila na podpatku a doslova vypadla z kumbálu, kde velí tahle saň.

Vypadá to se mnou zle - první bitvu vyhrálo studijní oddělení na celé čáře. Nu což, sejdu o poschodí níž a ještě jedno schodiště dolů do sklepa. Sednu si v učebně plné počítačů a jdu se ukat v dalším kole téhle morbidní hry se studijním systémem. Po několika minutách náhodného klikání na všechna možná i nemožná místa na obrazovce se IT technikovi zželí ubohé studentky a pobaveně mi vysvětlí, že se musím odhlásti, pak znovu přihlásit o ročník níž a teprve potom se proklikávat houštinami až k zápisovému listu. A aby projevil skutečně dobrou vůli, vytiskl mi můj nový, tentokrát správný zápisový list za tři koruny.

V tom tetelení před studijním oddělením vyplňuju kolonky a kdosi do mě strčí zrovna ve chvíli, kdy podepisuju souhlas s výše uvedenými údaji, takže můj autogram je o mnoho rozšafnější, než se obvykle sluší. Snad to fúrie nebude zase komentovat. Po slabé čtvrthodince se opět ocitám táří v tvář tygrované halence. Vytasím se s neskrývanou pýchou se svým novým zápisovým listem. Fúrie pokývá, že je vpořádku, a nastaví ruku. "Dejte mi ISIC." Cože?! chtělo se mi zařvat, ale místo toho jsem se snažila vysvtělit, že nemám tu proklatou kartičku funkční, protože v rohu praskla. Fúrie odhalí řezáky v úsměvu číslo tři. Nemusím snad popisovat tu pohanu - další bitva prohraná.

Vydala jsem se tedy do hlavního stanu - na rektorát. Zatím bez potvrzení o studiu, tedy také bez legitky, a tudíž pěšky. V budově o několika patrech a se zmatenou spletí chodeb jsem bloudila od dveří ke dveřím, dokud jsem v nejvyšším patře na konci chodby nenarazila na tu správnou cedulku. No jistě, kde jinde by taky mohla být, že... "Dobrý den, potřebovala bych vyřídit nový ISIC" sdělím neutrálně. "Aha, a kdy jste ho ztratila?" opáčí žena od počítače, ale oči nezvedne. "Já ho neztratila, on se nalomil," podávám jí kartu jako důkaz. "Neztratila? No ale ono by bylo lepší, kdybyste ho ztratila." Tohle mi nedává smysl, ale scénář tu určují jiní, a tak se snažím držet krok. "Aha, tak jsem ho ztratila včera," pousměju se, ale paní to stejně neocení, protože ťuká moje jméno do počítače. "A máte fotku?" ptá se mě. Vtom si s hrůzou uvědomím, že mám. Vypadám na ní jako po žloutence s úplavicí. Ale kvůli té ženské na studijním se nepůjdu přece znovu fotit. Vyrobit kartu, kterou budu díky nové fotkce moci vzbuzovat soucit i u bezdomovců, netrvalo kupodivu moc dlouho. Paní se na ni zadívá a pak se zamyšleně obrátí na mě. "Ta předchozí fotka by možná byla lepší, že? No, mám ji tu naskenovanou, to jste měla říct, že fotku nemáte. Já bych vám tam dala tu starou." Protočím panenky, popadnu ISIC a letím zpět za fúrií. Ve třetím kole už mě nedostane.

Dostala. Abych nezdržovala, došla předtištěná potvrzení, a tak jsem musela jít do sklepa tisknout ještě jednou. Se zbytky sebeúcty, které neulpěly na podrážkách pantoflí té tygrované strvůry, jsem zkroušeně napochodovala na studijní oddělení, ten den už počtvrté. Kajícně jsem položila na stůl pomačkaný zápisový list, předvyplněné potvrzení a ISIC a čekala na svůj ortel. ISIC ani nechtěla, na zápisový list se nedívala. Podepsala mi potvrzení o studiu a já mohla s hanbou, ale zato s potvrzením o studiu v ruce konstatovat, že umění válečnické na poli studijním budu muset do příštího roku zlepšit.