Exkurz do dětství alkoholikova

16. října 2012 v 0:19 | Děvče od vedle
Je to zajímavé. Vím, proč čtu knížky. Protože zjišťuju, o čem přemýšleli jiní a o čem už přemýšlet nemusím. Vím, proč miluju hudu, a přesto ji málokdy poslouchám. Protože ticho mi umožní si hudbu vychutnat. Vím, proč se pouštím do debat. Protože to, co se mi honí hlavou, si chci utřídit a podrobit zkoušce. Vím, proč jím olivy. Protože není nic kromě nich, co dokáže takto vyvážit všechny existující chutě v jediném soustu. Vím, proč po odpoledních mlátím do klavírních klapek. Protože jedině to mě donutí uspořádané disciplíně. A vím i to, proč chodím na dlouhé vycházky se psem. Protože mě baví sledovat, jak se každý den mění krajina. Dokonce vím, proč jsem začala pít kávu, i když mi nechutnala. Nakázala to paní doktorka. Trvalo léta, než jsem se s kávou naučila žít. Dnes se učím žít bez kávy.

Ale proč piju alkohol? Upřímně, netuším. I když jsem pro většinu toho, co dělám, měla vždycky zdůvodnění (což se po mně taky vyžadovalo už od útlého věku, kdy se ovšem za odůvodnění bralo i "protože Rulíček ještě nedojedl", přičemž Rulíček byl můj imaginární kamarád, kterým jsem omlouvala vpodstatě všechno), pro alkohol jsem odůvodnění nenašla, a to ani dodatečně. Nechutná mi. A obligátní "pro náladu" nebo "na žal" u mě neobstojí. Na alkohol totiž reaguju trochu netypicky. Buď piju a piju a piju a piju... A pořád se cítím i chovám stejně, takže nálada nepřichází, zatímco peníze mě opouští v kapse otrávené servírky, a jediný, kdo tu se mnou zůstal, je žal. Nebo se zlomí pomyslná hranice a já spadnu do propasti nesmyslného blábolení, ze kterého si nic nepamatuju, a ranního bolehlavu, který mě jen uvrhne do ještě hlubšího žalu. A k tomu všemu ta nepříjemná pachuť, at už jsem předešlého dne pila cokoli.

Tedy, abych nebyla k alkoholu zase tak nespravedlivá, není to tak, že by mi nechutnal žádný. Spíš mám zmlsaný jazýček a prázdnou kapsu. Rodiče na to šli chytře, i když protizákonně. Víno mi začali doma nalévat dávno předtím, než jsem oslavila svůj osmnáctý rok života. A chutnalo mi. Jenomže oni si na víno potrpí a jen tak nějaké nekoupí. Zimu tráví objížděním jihomoravských vinných sklepů a skupováním lahví na další rok. Pak si dejte to, co vám v hospodě nabídnou, když jediným rozlišovacím znakem je pro ně barva. Stejnětak co se týče pálenky. Pivo mi nechutnalo nikdy, ani ochucené vodky, přeslazené a zářivě barevné hubolepy, nepřišla jsem na chuť ani fernetu, ani tuzemáku, ani kapitánovi, ani becherovce... Jednoduše, ať v hospodě pročešete alkoholický lístek v mé cenové kategorii odshora dolů nebo odspoda nahoru, nenajdete nic, co bych s chutí prolila hrdlem.

A přes to všechno dál piju pivo, které zanechává podivně hořkou pachuť na patře, víno křivící úsměv, zelenou, která mi evokuje ranní kloktání ústní vodou, dokonce i ty ochucené vodky, které po zaschnutí přilepí štamprli k desce stolu, rum... Jednoduše co mají. Je jediné vysvětlení. Vsledovala jsem totiž tento fenomén nesmyslného pití až ke kořenům. Začalo to srkáním pěny z tátova půllitráčku na víkendových výletech, když jsem ještě byla prťavý prcek. Víte, proč jsem to vůbec dělala? Ani trochu mi ta bílá čepice nechutnala. Bylo to jednoduše tím, že mi to táta nabídl. Procházela jsem obdobím, kdy jsem dělala všechno, co řekl tatínek. Tahle éra ale skončila dnem, kdy mě navedl, abych foukla v restauraci do pepřenky. To mi bylo pět. Že by touhla po popíjení alkoholu, který se mi příčí, přetrvala v mé rozmarné duši, překonala vzpomínku na oči plné rozmeletého pepře, kdesi hluboko se usadila a vyčkávala na svou další příležitost?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 16. října 2012 v 18:05 | Reagovat

Nezoufej, třeba časem najdeš svou oblíbenou ohnivou vodu a nebo nějaký dámský likér, tím tedy nemyslím zrovna RUM

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama