Listopad 2012

Já, zbytek světa a autopilot

13. listopadu 2012 v 7:00 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
I když se, jak známo, má za to, že člověk jako osobnost a součást světa začíná sám sebe vnímat snad někdy ve třech letech (případní psychologové či jen lidé vědoucí něco více o těchto problémech nechť prominou možné nepřesnosti), já k tomuto bodu dospěla zrovna dnes. Je to vůbec možné? No, utěšovat se snad můžu tím, že k tomu došlo dřív, než jsem úplně zestárla. Mám jen drobný skluz.

Souvisí to s tím, že k smrti nerada vztahuju obecné poučky a všeobecně známá fakta na vlastní já. Dokážu totiž radit a kibicovat, upotřebím kdejaké moudro, které jsem někde náhodně pochytila, na kohokoli ve svém okolí. Analyzuji cizí problémy od počátků až ke smutným koncům, vím přesně, co bych dělala, být na nešťastníkově místě, ale…

Jak jde o mě, zavírám oči. Trochu jako ten Cimrmanův model já, které není, zatímco kolem něj je celý svět, jenž formuje to nevyplněné, prázdné místo uprostřed. Že když je zima, má se každý teple obléct a vzít si čepici? Jistě, jak jinak. A taky to všem čile radím. To, že já si pobíhám po venku v lehkém kabátu a bez čepice, s tím nijak nesouvisí. Nebo že existují závislosti jiné než na drogách, cigaretách, alkoholu, kávě nebo nakupování? No jistě, zrovna nedávno jsem to pozorovala na kamarádce, která se stala závislá na hudební kulise své empétrojky. A co já?

Prozření mě dohnalo stejně nečekaně a šokovalo mě to stejně zákeřně, jako když se na střední ozvalo od katedry "napíšeme si malý kontrolní testík". Jako když poprvé prozře to dítě, jak natahuje ruku po vlastním obraze v zrcadle, že ten uslintaný uzlík naproti, to je ono. Nežiju v jiném světě a místo mě nechodí do školy ono prázdné místo. I já mám svou závislost, svou kouli u nohy, která se právě vykutálela na světlo.

A protože s nepřítelem, kterého jsem čerstvě rozpoznala, budu muset něco dělat, začínám promýšlet strategie. A vtom opět nepozorovaně sklouznu ke své neřesti. Ono je krásné přemýšlet v léty prověřených frázích. Člověku to šetří vlastní invenci a myšlenky. Vlastně je to, jakoby za něj přemýšlel někdo jiný, já tomu říkám autopilot. Odhalme pravou tvář nepřítele a nejtěžší boj je za námi! Můžeme předvídat jeho útok. Obrňme se! Stačí jen chtít! Silná vůle je základem úspěchu… A to je právě ono. Už zase začínám přemýšlet, jakoby se jednalo o někoho jiného.

Ano, mou závislostí je právě onen autopilot, který nekontrolovaně přebírá otěže v nejméně předvídatelných chvílích, takže zatímco jiným vykládám vize a předestírám řešení v autopilotu, přemýšlím nad tím, kolik mě bude stát cesta vlakem, jestli nebude levnější vzít to autobusem a co si na sebe vezmu zítra, když jsem polovinu svého šatníku vyprala a teď z ní kape voda, zatímco druhá polovina se stoickým klidem čeká na vyprání.

Pak se nestačím divit, když se zaposlouchám do vlastního toku slov. Zjistila jsem s podivem, že to lidem ani nepřijde podezřelé. Chvílemi to sice zní přesně jako úryvek z univerzálního projevu ze stránek KÝBLsoft (jen si je zkuste najít, stojí to za to), ale nejspíš to nějak souvisí s tím, že lidé nedokáží vnímat každé slovo, občas se sami myšlenkami zatoulají, sem tam k tomu sami něco přihodí, snaží se to vyložit v souladu s vlastními názory… A hlavně nechtějí vypadat jako idioti, kteří nechápou, o čem mluvím, a tak přikyvují mému autopilotovi. Mám to ale safra štěstí! Nakonec ten svět není tak špatně zařízený. Že bych si svého autopilota nechala?

Jak šlo Děvče nakupovat

12. listopadu 2012 v 22:55 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Vyrazila jsem dnes s jasnou představou o tom, co potřebuju. Jednoduché šaty vhodné k nošení do školy a hlavně nošení se po škole, abych zapadla do davu načančaných spolužaček. Připadalo mi to jako ta nejjednodušší věc, protože nemám žádné zvláštní nároky na barvu nebo střih, jen trvám na tom, aby byly elegantní a nadčasové. To proto, že módou nijak nežiju a nechce se mi příští jaro kupovat další model jen proto, že bych v tom z letošního podzimu vypadala jako pamětník.

K tomuto účelu se mi zdálo vhodné zajet do nákupního domu plného obchůdků a butyků. Tolik oblečení pohromadě musí přece poskytnout nepřeberný výběr, zvlášť s mými minimálními požadavky. To jsem se ale šeredně přepočítala. Je to tak pokaždé. Nějak vždycky potlačím své nepříjemné zkušenosti z minula a plna pozitivních pocitů se znovu vrhnu do jámy lvové. Vejdu do chrámu spotřební společnosti, který ohromuje svou pompézní pozlacenou výzdobou a rozšafnými, rozevlátými liniemi. Stejně jako ty barokní svatostánky. Procházím mezi naleštěnými výlohami. Nemůžu si pomoct, ale nastrčené figuríny na piedestalech ve mně vzbuzují bázeň jako barokní sochy. Dojem trochu kazí velkoformátové fotky modelek, které vypadají jako omalovánky v rukou pomstychtivého dítěte s novými pastelkami.

Nahlédnu do prvního obchodu a vzápětí jej zavrhnu. Hemží se to tam pubertální mládeží a regály přetékají vším tím, co nesháním. Nehledám ani triko s flitry, ani chlupatou vestu, ani svítivě oranžové kalhoty, ba ani květované legíny. Nehledám ani huňatou ušanku, ani péřovou bundu ve vysokém lesku, ani halenku s límečkem u krku, která by vypadala skutečně cudně, až rigidně, nebýt toho, že je naprosto průhledná. Nenechám se zmást a znovu si zopakuji svůj požadavek. Hledám decentní, jednoduché šaty. Takové, jaké se dají vzít kamkoli, aniž by někoho urážely.

Nevadí, to byl jen první pokus. Vlezu do dalších dveří. Procházím sem a tak, jenomže je tu toho oblečení jaksi moc. Jak v tom všem zmatku najít šaty, když tu nejsou jednotlivé kusy rozdělené podle toho, jestli se jedná o kalhoty, kabát, tričko nebo sukni, ale podle barev? Po dlouhé a strastiplné námaze se mi podařilo vypátrat dvoje šaty vzdáleně odpovídající mé představě. Vlezu do kabinky, vysoukám se ze svého stávajícího oblečení a snažím se nacpat do toho, co bych ráda koupila. Jenže ejhle, velikost 36 je malá. Jak se tak kriticky prohlížím v nemilosrdném zrcadle, uvědomím si, že z rádia se ozývá hlas jakési francouzské zpěvačky. S nesporně sexy přízvukem a nakřáplou barvou hlasu konstatuje stále dokola něco jako "Olížu tííí parapléééé". Nejsem si jistá, co to znamená, ale vím jistě, že v těchto šatech nikoho neohromím.

S obratností, která se vyrovná výkonu hadí ženy, rozepnu zip táhnoucí se přes celá záda, a přemýšlím, kudy z toho ven, jestli horem nebo spodem. Odpor kladou šaty na obou frontách, až se mi nakonec podaří je ze sebe jaksi strhat. Ochotná prodavačka mi donese velikost 38 a já v duchu jásám, že nebudu muset vyzkoušené kousky vracet sama na původní místo. Mezitím ta Francouzka stále opakuje to o tom lízání paraplete a já pochybuju o její příčetnosti. O číslo větší šaty jsou tu a já opět zalezu do kabinky. Tentokrát jsou šaty zase velké. Achjo.

Opouštím štaci s úlevou, že už nikdy více neuslyším o tom parapleti. Tak tady jsem nepořídila. A nepořídila jsem ani jinde. Jednou se šaty lepí na punčochy a při chůzi se vyhrnují, takže po chvíli jako bych ani sukni neměla, podruhé mají výstřih, že z něj leze spodní prádlo, potřetí sahají jen těsně pod zadek, takže vypadám jako v japonské školní uniformě a rozhodně by nebylo vhodné se takto na veřejnosti ohýbat pro předměty omylem upuštěné na zem… Nejspíš mi není dáno. Alespoň ne dnes.

Z obchodního domu odcházím sice bez šatů, ale přesto ne s prázdnou. Pořídila jsem si jedno tričko, jedny punčochy, jedny rukavice… Zkrátka všechno to, co jsem koupit nechtěla.