Prosinec 2012

Vánoční příběh třetí

20. prosince 2012 v 13:25 Příběhy ze šuplíku
Marie vzpomínala. Vzpomínala každý den, už několik let. Žije ve vzpomínkách a to jediné ji tu ještě drží. Před padesáti lety se vdávala. Je to přesně padesát let, dva měsíce a osm dní. Ráda si vybavuje spoustu těch drobností. Jak společně zdobili první stromeček, jak jí pomáhal, když pekla cukroví, jak neměli na dárky, a tak spolu po večeři vyšli do města a jen tak pozorovali lidi za okny. Vzala do ruky pohlednici od syna. "Přijedeme po Vánocích. Krásné svátky." Kéž by ji pozvali. Třeba příští rok. Musí si to napsat, aby nezapomněla - koupit vánočku, rohlíky a pár jablek. A pytlík bonbónů pro vnoučata.

Prostřela stůl, vypnula plynový sporák a nalila polévku. Čtyři zapálené svíčky na věnci pomalu dohořívaly. Nechala chladnout rybí vývar a pomalu přešla k oknu. Všimla si už dávno, že v zašlém koberci jsou vyšlapané cestičky. Dennodenní rutina se začíná pomalu podepisovat všude kolem ní. Cesta od sporáku ke stolu, od stolu k oknu, od okna k divanu. Prošla tedy známou pěšinkou k oknu a vyhlédla ven. Ulice je zasněžená a liduprázdná. Každý ví, kam patří. Dnes večer má každý být mezi těmi, s nimiž se cítí dobře. A Marie je se svými vzpomínkami.

Pustila rádio. Moc neslyšela, ale stačilo, aby mluvil lidský hlas. Aby se zpívalo, aby se žilo. S tímto společníkem spořádala večeři pro jednoho, umyla nádobí a zapnula televizi. Měla ráda pohádky. A bramborový salát, barevná světla i křupání sněhu pod nohama. A na Ježíška už zase věří, jako tenkrát, když jí bylo pět.

Vánoční příběh druhý

20. prosince 2012 v 13:21 Příběhy ze šuplíku
Vánoce pro Markétu byly obdobím rozděleným na dvě etapy. Zrovna se nacházela na rozhraní obou. Je třiadvacátého, pátek. Poslední den, kdy ještě může dohnat, co se dá. Tak nějak jí koledy v supermarketech a obrovští Santové nahánějí strach. Ale ne víc, než vlastní příbuzní a přátelé. Nechtěla si to přiznat, ale bylo to tak. S přáteli každý rok uzavřela dohodu. Nebudou si dávat dárky, vždyť o tom Vánoce nejsou. Jen tak si spolu někam zajdou, popřejí si krásné svátky a zase se rozloučí.

Zatím ještě nikdy nikdo z nich tuto dohodu nedodržel. Vždycky nakonec všichni něco donesou, ať je to sebemenší maličkost. Tak má dárky kupovat? Nebo ne? Budou se zlobit, když je donese, že i oni potom musejí něco vymýšlet pro ostatní? Nebo se budou cítit zklamaní, když přátelům nic nedá? Je bezpečnější dárky koupit. Ale vždycky to doprovází pocit výčitek. Tak i letos koupí pár maličkostí a s provinilým výrazem je hned na začátku předá ostatním. Stejnětak i ona dostane několik cetek. Ale bude odcházet s hřejivým pocitem, že si po dlouhé době skvěle popovídala s lidmi, které má ráda. To samé se potom opakuje při štědrovečerní večeři. Do poslední chvíle má strach, jestli se s dárky trefila. Jestli se budou líbit. Nakonec se ale rozejdou s povznášejícím pocitem - všechno to dobře dopadlo, dárky jsou rozdány, večeře chutnala. Rodina se zase po dlouhé době sešla. Svíčky hoří, zvon svolává na půlnoční a dítě leží v Betlémě.

Vánoční příběh první

20. prosince 2012 v 13:18 Příběhy ze šuplíku

Klárka má ráda pohádky. A bramborový salát, barevná světla i křupání sněhu pod nohama. A hlavně dárky, ty ze všeho nejvíc. Každé ráno vstává dřív, než rodiče - v šest hodin vyletí z postele a běží do ložnice, kde se zahrabe do teplé peřiny mezi maminku a tatínka a ještě chvíli se jen tak válí, než zazvoní budíček i pro ně. Že je nesmí budit, to už ví. Od prosince to je ale jiné. Ráno se potichounku vykrade z pokojíčku a jako myška vběhne do spíže, aby vyloupla další čokoládový obrázek z kalendáře. Dnes už byl poslední. Pak si potichu vezme papír a pastelky a kreslí, co by si přála pod stromeček. Udělala to sice už třiadvacetkrát a dnes kreslí naposledy, ale opatrnosti není nazbyt, když jde o vánoční dárky. Obrázek vždycky zastrčí za okno tak, aby byl dobře vidět, a obrovskými písmeny, rozklepanými a nejistými, navrch napíše "Od Klárky Ježíškovi". Vzkaz vždycky během dne nepozorovaně zmizí. Klárka nikdy Ježíška nezahlédla, takže si nemůže být jistá, že mu její objednávka došla. Co když se obrázky dostanou pokaždé do špatných rukou? A tak radši kreslí znova a znova.

Konečně vstávají i rodiče. Dnes budík nezvoní - spí, dokud se sami neprobudí. Teď konečně může začít Klárka vyvádět samou radostí: "Vánoce, Vánoce!" Těší se na ně celý rok, vlastně hned od té chvíle, co skončily ty předešlé. Odteď se opakuje to, co už zná, co se děje každý rok. Jde se na výlet, do ZOO podívat se na zvířátka, ale i když ji obvykle zajímají, hlavně opice a žirafy, nemůže se na ně pořádně soustředit. Pořád ji trápí, jestli Ježíšek skutečně dostal její vzkaz.

Odpoledne už Klárce kručí v břiše a vůně, která se line zpod poklice hrnce plného polévky, ji dráždí ještě víc. Ale hrdinně čeká na zlaté prasátko. Kolem čtvrté hodiny se na stěně objevil zlatavý odlesk a tatínek volá: "Podívej - prasátko! To jsi to vážně zvládla, když přišlo!" Klárka trochu pochybuje, že takhle vypadají selátka, ale stejně má radost.

Konečně se setmí. S rodiči se sesednou kolem stolu. Všechno dýchá vánoční náladou. Stůl voní skořicí a hřebíčkem. Bramborový salát je stejně výborný jako minule a předminule. Zrovna s maminkou a tatínkem rozkrajují jablko, když z ložnice zazní zvonek. Klárka překvapeně běží k zavřeným dveřím. Tatínek ji zastaví: "Pst, vyplašíš ho. Poslouchej." Klárka přiloží ucho ke dveřím a skutečně! Kroky ke dveřím, cvaknutí vypínače, kroky zpět. Klárka je celá rozechvělá. Ještě chvilku čekají a pak tatínek opatrně nakoukne dovnitř. Tma. Klárka rychle blikne vypínačem. Dveře na balkon jsou jen zabouchnuté. Vrazí do mrazivé vánoční noci, ale nikde nikdo. Ježíšek už zmizel. No co, ale dárky tu nechal. Všechny, které nakreslila.