Leden 2013

O růžích a beráncích

15. ledna 2013 v 8:52 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Že není růže bez trní? To není tak docela pravda. Ovšem pravda už je, že když růži bez trní vypěstujete, ztratí na kráse a podmanivosti. Vím, o čem mluvím.

Mám kamarádku, která vynalezla výborný recept na to, jak si ničit život a drásat nervy. Eva prahne po mužích - po růžích, těch nejkrásnějších, nejméně dosažitelných a nejtrnitějších, které jsou v dosahu. Je to její masochistický koníček, nechat se rozedrat trním a litovat své prolité krve. Jenže Eva je kočka. Ne líbivá kráska s maličkým roztomilým nosíkem a zardělými tvářemi. Temperamentní černovláska s uhrančivýma očima a porcelánovou pletí. Ta, na kterou se nezapomíná. Takže ačkoli si zamane, že dostane toho či onoho a z počátku to vypadá beznadějně, ještě se nestalo, že by svou růži nakonec neutrhla.

No a nyní ten recept na rozdrásané nervy. Když už má někoho jednou v hrsti, netrvá dlouho a leží jí u nohou. Člověk by nevěřil, jak snadno se pánové vzdají své vůdcovské nadřazenosti a hrdosti, když jde o ni. A Eva toto podrobení se sleduje zprvu pobaveně, později s odporem a nakonec na růži zbavené trní a dokonale podřízené jemné ženské ručce neshledává nic přitažlivého. Eva, nejkrásnější slečna, jakou si dovedete představit, je v mém okolí bezkonkurenčně tím nejnešťastnějším člověkem. Každý právě se rodící a končící vztah musí samozřejmě s kamarádkami rozebrat, třikrát otočit každé slovo, které kdo řekl, a co tím asi bylo míněno, takže průběh toho nekonečného koloběhu už dokonale znám.

Nejtypičtější případ se stal před dvěma lety, když na jedné hromadné akci natrefila na růži obzvlášť trnitou, čnějící z řádně spletitého růžového keře. Nebylo pomoci, musela ji mít. Není od věci podotknout, že i mě ten mladík unesl a chvíli to hrozilo dívčí válkou. Potkala ho na podzim. Na začátku zimy už byli spolu. A na jaře jsem léčila zlomená srdce. Jeho a její. Ona se zlobila sama na sebe, že to udělala znovu. On nechápal, co se stalo. A jako na kamarádku se obrátil na mě. Co dělat, snažila jsem se s vážnou tváří mu vysvětlit nevysvětlitelné a nezneužít situace. Jeho zpověď zněla obzvlášť tklivě. "Tak rychle jsem se zamiloval," opakoval. Nebo "vždyť toho máme tolik společného!" Problém je, že jí vyznal lásku, podřídil se Eviným pravidlům a nosil jí růže. Ukázalo se, že Eva růže nerada. Prý rychle uvadnou.

Zdá se ale, že před několika měsíci narazila kosa na kámen. Že by existoval taky nápadník, kterého nechá Evina krása a netečnost chladným? Eva při svém studiu v cizím městě natrefila na kohosi, kdo nejen že má řádné trní, ale ještě se nenechá jen tak lehko zmámit uhrančivým pohledem. Ano, začali si spolu, a ejhle, není to on, kdo se přizpůsobuje. Nenosí růže, odkládá schůzky, dává přednost kamarádům před rande. A co na to Eva? Je šílená vzteky, ale i po telefonu slyším, jak ji to jen popouzí k tím větší snaze dostat svou růži pod kontrolu, oškubat jeden trn po druhém.

Ti dva jsou spolu už nezvykle dlouho. Růže si nechává své trní a z Evy se pomalu stává beránek.