Únor 2013

Kam věci mizí

1. února 2013 v 23:38 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Jak jsem se dočetla z příspěvků řady jiných autorů, o hodně jsem přišla. Nemají totiž pravdu, že každý byl jako dítě obšťastňován přítomností nějakého toho tedybéra. Nebude snad vadit, když se od medvědů přesunu k jiné zvířeně.

Pokud si dobře vzpomínám, měla jsem jen dva plyšové přátele. A oba mě předčasně opustili. Neuvěřitelně ošklivou starou kočku, kterou jsem bezmezně milovala, a skvělého, barevného papouška, jehož ocas se k nerozeznání podobal prachovce paní uklízečky ze školky. Osud kočky je truchlivý, ale alespoň vyjasněný. Kočku jsem bohužel, a nejspíš k úlevě veškerých příbuzných, zapomněla v nemocnici. Zato osud papouškův je zahalen tajemstvím. Jednoho dne za podezřelých okolností jednoduše zmizel. Chvíli jsem podezírala ponožkožrouty, jestli se jim jen nezachtělo gourmetského zážitku a neodchýlili se od ponožkové diety. Jenomže vzhledem k tomu, že jsem již dříve jejich existenci vyvrátila, oni to určitě nebyli.

Pak jsem dlouhou dobu dumala, zda v tom nemá prsty ta černá díra, o níž zpívá pan Plíhal (který se mimochodem možná k této písni inspiroval u maminčiny rodiny, se kterou tehdy sousedil - důkazy pro to sice nemám, ale ta spojitost tu musí být každému zřejmá). Tím by se totiž všechno vysvětlovalo. A navíc černé díry jsou vědecky dokázaný jev. Tady už dnes nejde jen o papouška. Podobně se ztratily černé střevíčky k hanáckému kroji (sice zašlé, ale pořád v nich člověk při troše dobré vůle rozeznával boty), veškeré mé sešity ze základní školy, ustřižený cop mých vlasů z dob, kdy jsem usoudila, že ježek je mnohem lepší, než vlasy pod pas. A taky duhová tužka, sada hracích karet, má první fleška, modrý šanon s přípravami k maturitě a celá řada dalších věcí, které oplakávám ještě dnes. Abych nezapomněla, ještě se někam ustavičně vytrácejí moje peníze.

Bohužel, když jsem začala randit s fyzikem, nespornou linií argumentů rozbořil celou mou víru v černou díru v naší domácnosti. Jenomže alternativní vysvětlení evidentního popření zákona zachování hmoty mi neposkytl. Říkám, jestli se všechny ty věci dočista nezměnily na energii, ale protože ten člověk se hrabe v atomech asi tak, jako já v paragrafech, vysmál se tomu jako naivnímu žvástu nehodnému mého intelektu. A tak jsem zase na začátku. Nemám nejmenší ponětí, kam se mohl ubohý papoušek podít a jestli se tam má dobře.

Když mi na tuhle velkou záhadu, kterou bych směle přiřadila k oněm otázkám života, vesmíru a vůbec, nebyla schopna odpovědět fyzika, s nadějí jsem se obrátila na filosofii. Dokonce jsem si pořídila spisek Velké filozofické otázky. Je to s podivem, ale nevysvětlitelnému mizení věcí se tato kniha nevěnuje. Je ale na druhou stranu pravda, že by mi to stejně bylo houby platné. Pro filosofy je příznačná trestuhodná těkavost - těsně před tím, než se doberou ke konečnému řešení otázky, uhnou k jinému tématu a začnou řešit úplně jinou otázku, jakoby nevěděli, že čtenář na odpověď čekal.

Ani Mňága a Žďorp si nevedli lépe, když podobnou otázku ve své písni nastolili (kam všechny věci plavou), ale s odpovědí už nepřišli. Inu, je ještě řada záhad, které si zasluhují pořádného vědeckého rozboru a uspokojivého vysvětlení. A zmizení mého papouška je rozhodně v jejich popředí. Věřte, že se nenechám jen tak odradit od investigativní činnosti, protože tuším, že za tím vším stojí nějaké velké spiknutí. Držte mi palce, jsem pravdě na stopě!