Březen 2013

Blondýny a mezinárodní přátelství

13. března 2013 v 21:44 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou

Je to už víc než rok, co jsem se vrátila ze skautské akce zvané světové jamboree. Krátce vysvětlím. Na jedno místo se sjedou zástupci skautů téměř ze všech zemí světa a takto spolu stráví dva týdny. Na zelené louce zničehonic vyroste čtyřicetitisícové město a za čtrnáct dní na místě někdejší zelené louky objevíte už jen rozbahněnou pláň.

Měly mě varovat už bezpečnostní dotazníky, které vyplňovali všichni členové servistýmu, aby dostali certifikát. Při vyplňování doma za počítačem jsem se skutečně dobře bavila. Netušila jsem, že to bude tragikomedie. Jedna z otázek vás například uvedla do situace, kdy si smluvíte schůzku s dalšími lidmi na 13:30. V kolik máte tedy dojít na smluvené místo? Zvyklá vidět svět evropskýma očima jsem si s úšklebkem představovala Španěly zatrhávající v odpovědích čas 14:30. Nedošlo mi, že Evropa nebude můj problém. Další z otázek, které mě zaujaly, už byla závažnějšího rázu. Úvodní situace - dívka se po areálu promenuje v bikinách. Jednou z možných (a abychom si to vyjasnili, nesprávných) odpovědí bylo, že vám nabízí sex. Obecně jsme se potom učili pojmově rozdělovat různé typy obtěžování a co s tím, když si někdo přijde stěžovat.

Dojmem, který ve mně přetrval a rozhodně je silnější něž mnohé další, vás možná nepřekvapím. Jamboree zničilo mou naivní víru v existenci mezinárodních přátelství. Tedy ne že by obecně nebyla taková přátelství možná. Ale nesmíte být blond a už vůbec ne žena. Všechny nabyté zkušenosti mě vedou k pevnému rozhodnutí, že pokud budu chtít někdy vyrazit mimo Evropu či Ameriku, musím se obarvit na černo. Z počátku jsem faktu, že se k blondýnám většina světa chová jinak, slušně zneužívala. Afričan, který mé kamarádce tmavovlásce tvrdil, že nesmí své národní šátky vyměňovat, se mohl přetrhnout, aby mě dovedl do své domovské části kempu a ve svém stanu začal shánět šátek na výměnu. Ovšem mezitím se seběhli všichni jeho soukmenovci jako vosy na bonbon. Jako na zvířátko v ZOO si na mě všichni postupně radostně sáhli, někteří mě objali, jiní na mě cosi zpovzdálí pořvávali. V té chvíli mě jímala úzkost, ale vyšla jsem z toho živa a zdráva.

Jako člen servistýmu jsem na jamboree musela pracovat. V mé pracovní skupině byli kromě Evropanů a Američanů dva kluci z Hong Kongu a dva Indové. Od první chvíle mi bylo jasné, kam situace směřuje. Byla jsem zahrnována rozličnými dárky, a když mi jeden Ind vnutil bankovku rupií na památku, druhý trval na tom, že mi dá dvojnásobnou hodnotu. Navzájem přede mnou jeden druhého pomlouvali a vysvětlovali, na jak prestižních školách studují. Pár dní před odjezdem jsem dostala dvě nabídky k sňatku.

Abych se ale vyjádřila k absolutním číslům, musím přiznat ještě jeden, pro mě o mnoho překvapivější návrh. Učinil jej Kypřan, se kterým jsem absolvovala seminář polských národních tanců. Inu, tanec skutečně sbližuje.

Abych se vrátila k těm bikinám… Nedělala jsem sice návnadu v plavkách, ale takhle k večeru jsem v šortkách a triku s krátkým rukávem šla do české národní hospůdky (podotýkám nealkoholické). Na stěnu stanu se promítal Krteček a z reproduktorů bouřila diskotéková hudba. Rozradostněni celou tou atmosférou jsme s dalšími Čechy vyjadřovali dobrou náladu tancem, když cítím ruku na břiše. Otočím se a on je to Turek. Může mu být tak maximálně sedmnáct. Odtáhnu se, ale on mě pronásleduje a sápe se po mně. Mou záchranou byli Češi, kteří nebohého Turka vynesli ze stanu násilím. Od té chvíle jsem se necítila na akci ani v nejmenším bezpečně. Zážitek to sice byl nejnepříjemnější, ale rozhodně ne jediný tohoto druhu.

Má se to totiž asi tak, že žena, která není od hlavy k patě zabalená do pytlovitého hábitu, si o to v očích mužů z této oblasti říká. Nevím, co je to za národ, že se při pohledu na odhalenou kůži nemůžou udržet, ale vím, že tam žít nemůžu. Švédové zase cpou brusinky i do chlebového těsta. Američani se mě snažili krmit burákovým máslem (které mi příliš nesedlo). Portugalci neuměli žádný jazyk, kterému by rozuměl i jiný národ. Afričané vyčerpali body na kartě, kterou se kupovalo jídlo, už třetí den, i když jim body měly vystačit na dní čtrnáct. Indové mě pronásledovali jako stíny a nenechali mě chvíli na pokoji. Asijské slečny měly tendenci ječet pokaždé, když viděly něco zajímavého...

Když se tak nad tím zamýšlím, vylučovací metodou jsem došla k tomu, že jinde než ve střední Evropě nemůžu žít. I kdybych chtěla, nejde to. Odpusť, světe...

Předjarní deprese plná slev a oživlých mrtvých

6. března 2013 v 12:40 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku

Představte si, šla jsem takhle naprosto pokojně stanicí metra a v jediné chvíli mě reklamní plakát uvedl do stavu… no, pravda, deprese to nejspíš nebyla, ale rozhodně výrazný neklid, který se mě držel ještě drahnou dobu.

Proč? Na plakátu se psalo něco jako "Ožívají slevami". Fotce dominovaly figuríny z výkladních skříní, které mě děsí už když tam jen tak stojí. Zato tady byly vyfocené jako oživlé mrtvolky, co se vydaly na nákup. Nevím, co měl přesně vyjadřovat reklamní slogan. Ale začaly mě napadat samé negativní důsledky takového ataku oživlých figurín.

Prvně mi to připomnělo Příběhy obyčejného šílenství a filmy hemžící se oživlými těly, která netouží po ničem jiném, než lidském mase, popřípadě dalších tkáních, které je lidské tělo schopné poskytnout. Prázdné pohledy, rozhodná gesta, kterými jasně dávají najevo, že směřují vpřed a nenechají se ničím zastavit.

Naštěstí jsem při cestě městem na žádnou z těch potvor nenarazila, a když, byla bezpečně lapená za skleněnou výlohou jako v teráriu. Nepříjemně hubená kolena a kostnatá zápěstí mě ale v představách doprovázela neustále, v jídelně, na přednášce i na klaustrofobických záchodcích. Jakýsi pocit neustálého pronásledování, vnitřní neklid, úzkost, to všechno se jen znásobovalo, když jsem si uvědomila, kde všude na ty krvelačné modely lze narazit. Jsou totiž všudypřítomné. A tahle fobie mě nepřešla ani později.

Rozhodla jsem se postavit tomu čelem. Zašla jsem tedy do semeniště těch děsivých stvůr, nákupního centra. Chvíli to trvalo, než jsem prohlédla. Všechny figuríny poslušně stály za sklem na svých podstavečcích, útrpně navlečené do toho, co kteří vedoucí prodejny považovali za ty nejlákavější kusy. Žádná z nich se ani nehnula. To mě trochu uklidnilo.

O to víc jsem se vyděsila, když jsem si na chvíli sedla na lavičku a pozorovala dav proudící hlavní chodbou. V první chvíli jsem nabyla dojmu, že figuríny přece jenom skutečně ožily a derou se za svými slevami. Ale při bližším zkoumání jsem poznala svůj omyl.

Ne figuríny, ale nezdravě vyhlížející mladé i starší, pečlivě udržované dámy a slečny se skelnými pohledy a gesty, která vyjadřují odhodlanost smést z cesty každého, kdo stojí mezi nimi a slevou, se v zástupech ženou obchodním domem. Tak přece byl ten plakát pravdivý. Ta nepřirozeně vystouplá kolena na útlounkých nožkách a kostnatá zápěstí poznávám. Dobrovolně se hrnou vchodovými dveřmi a pod studeným světlem zářivek se nechávají lapit skleněnými terárii obchodů.