Srpen 2013

To je život...

17. srpna 2013 v 18:42 | devceodvedle |  Příběhy ze šuplíku

Už dlouho se na tuhle chvíli připravuju a každé ráno, když oblékám bílé tričko, si znovu opakuju - musím si koupit nová bílá ramínka k podprsence. No ano, nezdá se to, ale i Děvče řeší po ránu takhle přízemní problémy.

S jasným úkolem jsem se tedy předevčírem vrhla nejprve na internet. Najít obchod se spodním prádlem, kde nabízejí i samostatná náhradní ramínka, to přece nemůže být tak složité. Po pravdě řečeno - je to ještě složitější, než by jeden čekal. Tak zaprvé: nechci neviditelná silikonová ramínka, protože nejsou ani pohodlná, a už vůbec ne neviditelná. Navíc o jejich životnosti pochybuju. Za druhé: nechci něco, co se jmenuje Ozdobná ramínka a sestává to z bižu, štrasu nebo ještě hůř ze silikonových ramínek s nalepenými kytičkami. A za třetí: nechci ramínko za krk, nechci jakési udělátko na spojení ramínek za zády ani nechci jiný vynález na snížení zapínání na zádech.

Zjevně jsem neodpustitelně konzervativní a nehorázně vybíravý tvor, protože nic jiného než výše vyjmenované věci jsem na internetu k mání nenalezla. V pátek jsem vyměkla, opustila naši mrtvou vesnici a vydala se na lov ramínek do kamenných obchodů. Hádejte, co mi nabídli. Silikonová "neviditelná" ramínka, ramínko za krk, sponu na sepnutí ramínek za zády a pak přehršle něčeho, co se tvářilo jako honosné náhrdelníky k večerní róbě (a taky to asi tolik stálo), ze kterých se vyklubala ozdobná ramínka. V jedné chvíli jsem zajásala - prodavačka zpoza pultu vytáhla něco textilního a bílého. Ovšem ukázalo se, že taková ramínka se budou hodit snad nějaké pětileté holčičce. Bylo to podivně krátké a taky podezřele tenké. Myslím, že kdyby se mi to nějak podařilo nainstalovat na mou podprsenku, byl by z toho slušný mučicí nástroj, který se po půldni nošení nutně musí zařezat do masa.

Vyprávěla jsem té dobré ženě, se kterou jsme společně dumaly, k čemu taková věc vlastně je, svůj smutný příběh. Ta dáma na mě chvíli zadumaně hleděla, pak pokývala hlavou a děla: "Asi si budete muset koupit novou podprsenku. To je holt život…" Ta žena musí být neskutečně moudrá, protože svým výrokem vyřešila hned dva problémy zaráz. Jednak mě poučila o mých vyhlídkách do budoucna a jasně mi dala najevo, že budu muset absolvovat to martyrium s vybíráním podprsenky znova (a věřte, že mučivost toho potupného a zdlouhavého rituálu pánové nikdy nebudou schopni pochopit). A navíc odpověděla na otázku, kterou nadhazuje současné téma týdne. Odteď už tedy vím, co je život.

Mé první vydělané peníze

10. srpna 2013 v 20:50 | devceodvedle |  Příběhy ze šuplíku

Cestovat se dá ledajak. Po vlastních, autem, autobusem, tramvají, vlakem nebo pro mě za mě třeba letadlem. Zatímco dneska už málokoho napadne jet do sousedního města nebo na víkend na chatu jinak než autem, v dobách mého dětství byl jediný dopravní prostředek, který jsme vlastnili, kolo. A tak každý víkend, když jsme vyráželi na výlety, začínalo zas a znova naše trápení.

Dětem bývá v dopravních prostředcích obvykle špatně. Ani já jsem nevybočovala z této tradice, snad jedině tím, že mi nebylo jen tak obyčejně špatně, ale opravdu nesnesitelně špatně. Za mým rodným městem na kopci, z něhož se dá shlížet na celou placatou Hanou, stojí jako lákadlo na všechny děti z okolí ZOO. Nic nepomůže, že tam jede MHD, když cesta trvá asi půl hodiny. Maximální počet zastávek, které jsem schopna ujet na jeden zátah, jsou tři. Pak se musí vystoupit, vydýchat, nechat jeden nebo dva spoje odjet a po této přestávce zase nastoupit. Celkový počet zastávek se blíží asi dvanácti. Dokážete si představit zoufalství mých rodičů, když chtěli tuhle cestu absolvovat.

Maminka jako vystudovaná učitelka hudební výchovy vymyslela trik, jak můj dojezd na jeden zátah zdvojnásobit. Cena za to sice byla vysoká, ale je otázkou priorit, zda obětujete vlastní hrdost a sebeúctu za šest korun, což byla cena jedné časově omezené jízdenky. Když došlo na věc a mně se začínalo navalovat, místo toho, abychom vystoupili, začaly jsme s mámou sborově pět všechny lidové hity, na jaké si jen vzpomenete. Pro inspiraci nabídnu např. Já husárek malý nebo Káča má. (Nutno podotknout, že Káča má je pěkně nestydatá píseň naprosto nevhodná pro děti. Ještě že to dítě nepozná…)

Jedeme tedy takhle autobusem, máma předzpívává. Ani já se nenechám zahanbit a vyzpěvuju na celé kolo. Lidi koukají, odsedávají si do jiné části autobusu, potutelně se smějí. Z ostudy kabát a spousta trapných chvilek tak se mnou byla každý víkend zaručena. Ale lepší než pozvracet tu paní, co sedí naproti. No ne? Pamatuji si, když jsme jednou takhle zase jeli, shodou okolností zrovna do ZOO. S útrpným pohledem mi jedna paní vtiskla do dlaně desetikorunu. Dodnes nevím, jestli to bylo nedorozumění, protože ta dáma náš rodinný sborový zpěv považovala za chabý pokus o žebrání, nebo jestli to byl jen zoufalý pokus nějak mě umlčet. Snad obojí. Ať tak nebo tak, já měla na cukrovou vatu.