Mé první vydělané peníze

10. srpna 2013 v 20:50 | devceodvedle |  Příběhy ze šuplíku

Cestovat se dá ledajak. Po vlastních, autem, autobusem, tramvají, vlakem nebo pro mě za mě třeba letadlem. Zatímco dneska už málokoho napadne jet do sousedního města nebo na víkend na chatu jinak než autem, v dobách mého dětství byl jediný dopravní prostředek, který jsme vlastnili, kolo. A tak každý víkend, když jsme vyráželi na výlety, začínalo zas a znova naše trápení.

Dětem bývá v dopravních prostředcích obvykle špatně. Ani já jsem nevybočovala z této tradice, snad jedině tím, že mi nebylo jen tak obyčejně špatně, ale opravdu nesnesitelně špatně. Za mým rodným městem na kopci, z něhož se dá shlížet na celou placatou Hanou, stojí jako lákadlo na všechny děti z okolí ZOO. Nic nepomůže, že tam jede MHD, když cesta trvá asi půl hodiny. Maximální počet zastávek, které jsem schopna ujet na jeden zátah, jsou tři. Pak se musí vystoupit, vydýchat, nechat jeden nebo dva spoje odjet a po této přestávce zase nastoupit. Celkový počet zastávek se blíží asi dvanácti. Dokážete si představit zoufalství mých rodičů, když chtěli tuhle cestu absolvovat.

Maminka jako vystudovaná učitelka hudební výchovy vymyslela trik, jak můj dojezd na jeden zátah zdvojnásobit. Cena za to sice byla vysoká, ale je otázkou priorit, zda obětujete vlastní hrdost a sebeúctu za šest korun, což byla cena jedné časově omezené jízdenky. Když došlo na věc a mně se začínalo navalovat, místo toho, abychom vystoupili, začaly jsme s mámou sborově pět všechny lidové hity, na jaké si jen vzpomenete. Pro inspiraci nabídnu např. Já husárek malý nebo Káča má. (Nutno podotknout, že Káča má je pěkně nestydatá píseň naprosto nevhodná pro děti. Ještě že to dítě nepozná…)

Jedeme tedy takhle autobusem, máma předzpívává. Ani já se nenechám zahanbit a vyzpěvuju na celé kolo. Lidi koukají, odsedávají si do jiné části autobusu, potutelně se smějí. Z ostudy kabát a spousta trapných chvilek tak se mnou byla každý víkend zaručena. Ale lepší než pozvracet tu paní, co sedí naproti. No ne? Pamatuji si, když jsme jednou takhle zase jeli, shodou okolností zrovna do ZOO. S útrpným pohledem mi jedna paní vtiskla do dlaně desetikorunu. Dodnes nevím, jestli to bylo nedorozumění, protože ta dáma náš rodinný sborový zpěv považovala za chabý pokus o žebrání, nebo jestli to byl jen zoufalý pokus nějak mě umlčet. Snad obojí. Ať tak nebo tak, já měla na cukrovou vatu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mengano mengano | E-mail | Web | 12. srpna 2013 v 8:37 | Reagovat

Mytky učitelky jsou rodinný poklad. Znám to z vlastní zkušenosti:)
Docela by mě zajímalo, jak cestování v MHD řešíš v současnosti. Přád pěješ?:)

2 Děvče od vedle Děvče od vedle | Web | 12. srpna 2013 v 22:03 | Reagovat

[1]: Jeje, to by bylo v mém věku už skutečně nevhodné :) Naštěstí mě ta alergie na dopravní prostředky tak nějak sama přešla. Pění sice tak úplně ne, ale bojuji s tím, jak jen to jde :)

3 Egoped Egoped | E-mail | Web | 22. srpna 2013 v 16:26 | Reagovat

Cukrovou vatu jsem neměl ani nepamatuju a pokaždé, když se na ni zálibně podívám, tak jsem potrestán nechápavým okolím za svůj pokročilý věk a nedostanu nic.

4 Děvče od vedle Děvče od vedle | Web | 24. srpna 2013 v 23:09 | Reagovat

[3]: Hlavně se nestydět... Ale to zrovna v tvém případě problém myslím nebude :-)

5 Aimee Aimee | Web | 19. července 2017 v 17:47 | Reagovat

Každý z nás tak či onak aspoň raz tvárou v tvár s akciami, ktoré sľubujú veľké ocenenie - televízory, autá, chladničky alebo iPhone5S. Ale je to naozaj - získať zdarma iPhone? Podrobností WEB!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama