Listopad 2015

Nemocná slova

12. listopadu 2015 v 0:24 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Na počátku bylo slovo. Kdysi, a už to bude hodně dávno, prý slovo tvořilo hmotu. Síla takového slova je nepopiratelná. Nějak nám to od těch dob upadá. Nezdá se vám? V poslední době často přemýšlím, jak jsou slova bezmocná.

Nedávno jsem přečetla knihu s chytlavým názvem Média a moc. Je to vlastně sborník uspořádaný už před patnácti lety a přispěly do něj větší i menší české osobnosti. Novináři byli alespoň struční - jsou, zdá se, zvyklí slovy šetřit - zatímco nenovináři se rozšoupli, někteří až na desítky stran. Myslíte, že se něco z té knížky dozvíte o médiích nebo moci? Ani ťuk! Na půl druhé stovce stran. A to byli často lidé, kteří převážně svými slovy zvrátili v osmdesátých letech režim. Vyčerpali silná slova? Nebo jsme už proti těm silným slovům odolní?

Nebo tuhle celkem nedávno. Sedím si takhle na konferenci. To několikahodinové sezení s kávou z termosky a oschlým chlebíčkem jsem si zaplatila. Zaplatila jsem i ty lidi, co stojí vepředu u kecpultu a snaží se vypadat u toho moudře. Nejspíš skutečně jsou velmi moudří, inteligentní a sečtělí. Ale jistá si tím nejsem, protože, abych řekla pravdu, nemám tušení, o čem mluvili. Celou dobu jsem žmoulala v ruce plastikový kalíšek od kávy a přemýšlela nad tím, co řeknu zítra na jednání u soudu. Vlastně jsem taky přemýšlela, co asi udělám na večeři a jestli to mléko v lednici nebude zkyslé.

No a nakonec jsem následující den šla na soud. K věci nebylo co říct - byla jednoduchá jak facka. Taky proto tam vyslali mě - zelenáče. Věděla jsem to já, věděla to protistrana a věděla to i soudkyně. Jenže jednou vás klient platí... Ten tomu všemu rozumí po svém a nevnímá, co mu vysvětlujete. Když už jednou dojdete k soudu a jste si jistí v kramflecích, svádí to k ošklivým hrátkám se slovy. Jsem si jistá, že hned po politice je to právě právnické řemeslo, které tak dobře ková lidi v umění mluvit bezobsažně. Pro soudce a protistranu byly určené první dvě věty. Odpřisáhla bych, že na soudkyni bylo vidět, jak po tomhle úvodu vypnula a tentokrát o té večeři a zkyslém mléku přemýšlela ona. Co říci, když není o čem mluvit? Obětovala jsem té myšlence celou včerejší konferenci. Kdybych ale věděla, že na to existuje internetová stránka, možná jsem mohla raději ty moudré lidi včera poslouchat. No posuďte sami, není tahle stránka svým způsobem geniální?

Tolik slov, napsaných nebo vyřčených, a nikdo je neposlouchá ani nečte. A i kdyby to dělal, nevezme je vážně. Tak jakápak síla slov?

Tady měl článek vlastně končit, ale něco mě přimělo vzít slova nakonec na milost. Houpám nohama u stolu a zobu nakrájené jablko. Z vedlejšího pokoje se blíží dvě loudivé psí oči. Přední packy se vyšvihnou do mého klína a mokrý čumák dloubá do pravé ruky, abych se podělila o svačinku. "Sedni!" řeknu polohlasem. Psisko poslušně sedne. To stvoření, které za svůj život nepromluvilo, je v naší domácnosti poslední, kdo slova nebere na lehkou váhu.