Únor 2016

Za zamčenými dveřmi

29. února 2016 v 22:28 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Můžete se zamknout, jak chcete. Pokud bydlíte v bytovce, nikdy nejste doma sami. Stačí vypnout rádio nebo hudbu z reprobeden. Těžko si na to zvykám. Je to už nějaká doba, co jsem se přestěhovala z mrtvé vesnice do živého města. Možná až moc živého. I když tramvaj co tři minuty ani svištění aut pod oknem mi nevadí. Vlastně mi nevadí ani děti, co výskají na druhé straně domu na trávníku a bobují z blátivého kopce bez náznaku sněhu dolů. Zvláštní jsou zvuky okolních domácností. Vzbuzují bláznivé představy.

O patro výš bydlí pár čtyřicátníků se dvěma psy. Nejspíš si pořídili plovoucí podlahu, protože je neustále slyšet ťukání drápků po podlaze. Zvláštní - mají děsně rozvrzanou postel přímo nad naší ložnicí. Ať je člověk doma v jakoukoli dobu, když chvíli počká, uslyší, jak postel vrže. Já vím, logičtější by bylo uzavřít to tak, že mají doma někoho třetího, ležáka, o kterého se starají. Ale jak je člověk doma sám, nemůže se zbavit představy, že ti dva si nedají pokoj. Od pondělí do neděle od rána do rána. Doufám, že se tvářím přirozeně, když je občas potkám na chodbě…

Přes chodbu bydlí pořád někdo jiný. Studenti a studentky, střídají se jak na běžícím páse. Mám podezření, že jich tam žije víc, než se do jednoho bytu může nacpat. Alespoň podle zvuků párty, které se tam pravidelně v pátky nebo soboty pořádají. Škoda, že nás nikdy nepozvali.

V nejvyšším patře bydlí ti nejstarší lidé z vchodu, manželský pár, oběma je přes osmdesát. Pokud slyšíte, jak chodbou někdo jde rychlostí dvou schodů za minutu a při každém kroku břinkne hůlkou o zábradlí, je to jeden z nich. Spolu nechodí nikdy. Každý týden přidají nějaký vzkaz na vchodové dveře, stěnu na chodbě nebo nástěnku. Ale hlavně si podle nich můžete řídit hodinky, protože každý den jde jeden z nich v deset hodin zamknout vchodové dveře.

Někdy slýchám večerní hovory sousedů z vedlejšího vchodu. Mají puštěnou televizi. Tichý mužský hlas. Pauza. Ženský hlas. Pauza. Někdo přepne televizi. Ženský hlas. Někdo přepne televizi. Zvýšený mužský hlas… Tyhle dva mám vážně ráda. Nemáme televizi, ale díky nim se cítím, jako bychom měli…

Občas si říkám, jak hodnotí naši sousedé můj hudební vkus.

Ranní ptáče nebo noční tvor

26. února 2016 v 23:30 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Dneska není čas na ty důležité věci, dnes jsem udělala spoustu nedůležité práce. Té, která mě baví a která dělá ostatním radost. Nejít do práce a připravovat skautský program. Vařit jídlo pro přátele, kteří se v době oběda vyvalí z vlaku. Nakoupit na večerní akci spoustu čaje a kávy, upéct koláč a psát sluníčkové zprávy na facebookovou událost. Do takových dní se ráda budím. Bez strachu z budoucnosti nebo o budoucnost.

Jednou budu vědět, kam patřím, ale na škatulkování je ještě brzy. Skoro bych kdysi přísahala, že jsem noční tvor - žít do dvou do rána a pak nevědomky v sedm zaklapnout budík. Asi stárnu. Poslední dobou zapadnu do postele mnohem dřív, třeba v jedenáct nebo ve dvanáct a spím a spím jako medvěd. Ráno budík zaklapnu tak jako tak. Nevypadá to na nočního tvora, spíš na pořádného spáče. Ale dneska jsem vyrazila z postele tak čile, jako kdybych snad byla ranní ptáče.

Ztrácím motivaci? Radost z každodenní práce? Podléhám všednodennosti a rutině? Nejspíš… Tajně si říkám, jestli bych raději neměla dělat něco jiného, co mě bude naplňovat každý den, abych se nemusela násilím nutit vstát, aby to vstalo samo, abych se těšila na každý další den tak, jako dneska. Ale přiznat nahlas, že jsem se minula povoláním? Porážky se nepřiznávají jen tak.

Asi bych v tom případě měla nějak ospravedlnit, že ráno nemůžu vylézt z postele. Možná bych měla zase začít číst, jako jsem to dělala kdysi. Do tří do rána a pak následující den intelektuálně rozebírat, co jsem včera přečetla. A společně s tím vystavovat na odiv kruhy pod očima jako důkaz. Tak se nakonec zakryje moje porážka a čest zůstane uchráněna.

Kde je doma

9. února 2016 v 12:20 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Domov je tam, kde máte všechny kabely k počítači, foťáku, kameře a mobilu.
Domov je tam, kde se válí vaše svršky a necítíte se kvůli tomu trapně.
Domov je tam, kde zpíváte v koupelně.
Domov je tam, kde leží všechna vaše oblíbená cédéčka a knížky.
Domov je tam, kde vám někdo uvaří čaj, když je vám vážně špatně.
Domov je tam, odkud nemáte kam utéct, když se pohádáte.
Domov je tam, kam vás nakonec pustí, i když jste si zabouchli klíče.
Domov je tam, kam se nakonec vždycky vrátíte po bláznivé párty.