Březen 2016

Fauly a přešlapy

14. března 2016 v 17:00 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Za svůj život jsem sportů zkusila tolik, až bych mohla vypadat jako sportovní nadšenec. Pravda ale je, že mi žádný sport nešel, a tak jsem je musela rychle střídat, aby se to nepoznalo. Byla to skvělá příležitost poznat, o co tady vlastně jde.

Balet. Místo abych dávala pozor, běhala organizovaně, ladně a našlapovala jako do peřin, pobíhala jsem jako blázen a dupala jako buvol. Učitelka mě několikrát postavila na hanbu. Do té doby jsem podle svého názoru nic hanebného neudělala, a tak jsem se na hanbě drbala na zadnici, popotahovala, rýpala v nose a vyplazovala jazyk na ty princezny, co vypadaly jak suflé - celé zrůžovělé a nafoukané.

Plavání. Na první lekci jsem byla vhozena do vody a odšťuchována od okraje bazénu. Zatímco ostatní více nebo méně dobrovolně čubičkou přeplavali na druhou stranu, já to přeručkovala okolo. Nikdo neocenil, že jsem to zvládla, ani nevzal v úvahu, že jsem měla trasu dvakrát tak dlouhou. Křičeli, odtrhovali mi ručičky od okraje a šťouchali do mě.

Sokol. Bavilo mě jenom skákání na trampolíně. Běhat mi šlo, ale proč pořád dokolečka? Zdrhla jsem z oválu a dostala vynadáno. Sestavy jsem si nemohla zapamatovat. Nepoznala jsem značku, na které mám stát. A když se vybíral tým do okresního kola soutěže v aerobiku, nikdy mě nevybrali. Důvod jsem zjistila, když do tělocvičny přidali zrcadlo. Od té doby jsem se řadila mimo dohled ostatních, aby újma jejich estetickému vnímání byla co nejmenší.

Tenis. Jedna raketa, jeden tenisák, jedna stěna a spousta boulí. Připadala jsem si jako mraveneček za deště, který se vyhýbá kapkám a při tom nese pořádně těžký náklad. Není mi jasné, proč míček i raketa jsou tak těžké…

Stolní tenis. Ve sklepě naší bytovky stál pingpongový stůl. Důchodce, který nenávidí děti, ať už dělají cokoli, se nejspíš najde všude. Zjevně mu sluch ještě dobře sloužil, protože ťukání míčku slyšel ze svého bytu ve třetím patře a jako vždy ho dopálilo, že se někdo baví. Rozrazil dveře a zařval. Pak si všiml, že se mnou hraje táta. Chvíli se snažil vyhodit nás i tak, ale táta nás ubránil. Nikdy potom už jsme se ale k pingpongovému stolu nedostali. Pan Smrtka nejspíš vyměnil zámek.

Lukostřelba. Zlomila jsem dva šípy a dva další ztratila. Řvali na mě. Naúčtovali mi to. Už jsem se tam neukázala.

Sportovní šerm. Jediná disciplína, kterou vyučoval tak starý pán, že už neměl sílu řvát. Naopak, byl moc milý, alespoň se mi to zdálo, dokud jsem to nevykládala doma, kde se málem usmáli k smrti, když slyšeli tolik různorodých a rafinovaných eufemismů pro nemehlo. On totiž ten pán byl nejen šermíř, ale i profesor češtiny.

Jízda na kole. Když se blíží kopec, je třeba se rozhlédnout, a pokud se nikdo nedívá, sesednout a vytlačit kolo nahoru. A to je pak lepší kolo vůbec nebrat. Občas se totiž stane, že se někdo dívá a vy musíte kopec vyšlapat, tvářit se jakoby nic a neztrácet na rychlosti, aby se to nerozjelo zpátky. Jízdní kolo se hodí jen na Hanou, jinde je nepoužitelné. Nikdo sice neřve, ale terčem posměchu jste tak jako tak.

Běh. Sport, který jsem provozovala při cestě na autobus. Párkrát jsem to zkusila jen tak, ale není to ono. Jak vás nežene vědomí, že pokud ujede autobus, zkysnete tu na celé dopoledne, nějak to neběhá… Nikdo na vás nekřičí, ale zato spousta lidí kontroluje z okna, jestli doběhnete až na roh nebo to vzdáte už v půlce ulice.

Pak jsem dostala CD, kde krásná, svalnatá a nesnesitelně pozitivní žena předcvičuje, abyste i vy mohly být krásné, svalnaté a nesnesitelně pozitivní. Párkrát jsem to zkusila, ale vrátily se mi vzpomínky na předešlá léta ponížení, když na mě řvali: Zaber! Přidej! Ještě jedna série! Víc se sniž! Došlápni na špičku!

Nakonec jsem sportům odolala. Lidé, kteří vás koučují, si stejně jen vybíjejí vztek, že je jako děti přihlásili do kroužku, kde jim to tak moc šlo, že neodešli, dokud byl čas. To proto tolik křičí a vztekají se. Až vás někdo bude přesvědčovat, že to máte zkusit znovu, rozhodně mu nevěřte. Je to past! Chtějí si jen vylít zlost a mít příležitost pořádně si na vás zařvat nebo se vám alespoň vysmát.

Jarní větrání vs. minimalismus

13. března 2016 v 11:03 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Už zase na všechny okolo leze jaro. Je to nejspíš tím, že se postupně v okolí začalo zelenat bláto, v lese voní hlína a jehličí a smůla a cosi se začíná klubat z okrasných záhonků před domem. Známí doma trápí ve vázách kočičky. Kamarádi špačkují, že letos pořádně nevyjeli na běžky a nejspíš už ani nevyjedou. A paní z hořejšího patra, která vede jeden nóbl sekáč, kde koupíte věci za stejné ceny, jako jinde nenošené oblečení, vyměnila černé legíny za barevně květované. Náš psí holič na vrbu před svým domem nainstaloval bílé umělé kvítky. Jen děti dál bobují z rozbahněného kopce tak, jak to letos dělaly celou zimu, a tím trochu kazí atmosféru.

I když sama sobě nalhávám, že nepodléhám trendům, jaro vlezlo i na mě. Posedly mě ty facebookové výzvy a chtěla jsem pustit "jarní vítr do domácnosti". Skutečně jen chtěla. Jsme čerstvě nastěhovaní do nového velkého bytu s několika málo kusy nábytku, který našli přátelé a známí na půdách a v garážích, na stěně visí jen jeden velkoformátový plakát naší oblíbené kapely, aby to tu nevypadalo tak sterilně bíle, a v lince smutně postává pár kousků nádobí, které jsme dostali od známých, když dělali "vítr v domácnosti" oni. Čtyři hrnky, každý jiný, sada prehistorických, fortelných čistě bílých talířů, hořčičné skleničky… Tomuhle říkám minimalismus. Cokoli vyhodím, bude zoufale chybět.

V šatní skříni to není o moc lepší, protože z předchozího domova jsem odstěhovala jen to, co skutečně nosím. Tak jsem tu výzvu s větráním poslechla doslova a otevřela všechna okna dokořán. Udělala se tu děsná zima a nebylo slyšet vlastního slova, protože pod okny sviští auta a cinkají tramvaje. Větrání tedy dopadlo neslavně a já nakonec tu jarní vyklízecí náladu přesunula na internet. Už několikrát se mi osvědčilo z negativ udělat přednosti. V naší domácnosti se ne zrovna přehnaný příliv financí projevil minimalismem a celkem se to osvědčilo. Začínám věřit, že minimalismus je omluvou pro cokoli, a tak jsem se jím pokusila zakrýt nedostatek uměleckého cítění i na svém blogu. Otevřela jsem okno a vyklepala všechno, co by mohlo připomínat nějakou estetickou snahu. Hotovo!

Autobusová komedie o sedmi aktech

7. března 2016 v 16:07 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Není nic zábavnějšího než cestování. Na dlouhé trase do zahraničí, když vás kolébá žlutý autobus, se píší scénáře trapných celovečerních komedií.

Akt první - před odjezdem. Když na Florenci čekám v řadě, abych mohla ukázat svou občanku, byla zbavena zavazadla a uvedena do tepla autobusu, slyším za sebou pár hovořící polsky, jak se dohaduje o mé národnosti. Rozhodují se mezi Němkou nebo Italkou a nakonec se pán odhodlá a začne bodře v němčině jak se mám a kam jedu. Nevím, proč jim ani nepřišlo na mysl, že žena vyrážející sama na cestu autobusem z České republiky by mohla být české národnosti a celému jejich rozhovoru rozumět…

Akt druhý - jedenáct hodin. Na mém místě někdo sedí. Postarší manželé. Zkusím to nejdřív česky, jen divně hledí. Anglicky nerozumí. Německy neumějí. Jsem v koncích, a tak jim ukazuji číslo sedadla na své jízdence. Horlivě přikyvují, nejspíš souhlasí s tím, že ta paní sedí na mém místě u okýnka, a pán nakonec nonšalantně pokyne k prázdnému místu přes uličku. No dobrá, sednu si do uličky, ale je mi trochu líto toho místa u okna. U okna se vždycky spí líp než v uličce…

Slečna přede mnou nemá dobrý vkus na muže. Od chvíle, kdy nastoupila, telefonuje. Ten hovor trval hodinu a půl, přesto se neřešilo nic jiného, než že se příteli už teď stýská, že jí se taky stýská, on že by byl rád, kdyby vůbec nikam nejezdila, protože neví, jestli to zvládne, ona že taky nechce nikam jet, ale musí, on ji přemlouvá, aby ještě vystoupila, že to přece ještě v České republice staví na jedné zastávce, ona že by za ním vážně ráda jela, ale musí si něco vyřídit, on se rozbrečel, ona ho utěšuje, že se za měsíc vrátí, on jí říká, že se mu už teď stýská, jí se taky stýská, on že by byl rád, kdyby nikam nejezdila, ona že taky nechce nikam jet, ale musí…

Mezitím manželé, co mi sebrali místo u okna, zapnuli obrazovky před sebou, i když nerozumí česky, pustili si českou televizi a vzápětí oba usnuli. Televize zůstala hrát celou noc, svítila, blikala, ale ty dva to nerušilo. Spokojeně chrápali jako dřevorubci. Ještě že nesedím s žádným z nich na jednom sedadle…

Akt třetí - dvě hodiny. Kdosi prochází uličkou. Konsternovaně sleduju, jak zvedá jednu moji botu a úlevně si oddychne. Vztáhnu po své botě ruku, zloděj bot se lekne, botu pustí a v bílých ponožkách jde zase zpátky. Konečně se mi podaří pěkně usnout.

Akt čtvrtý - tři hodiny. Budí mě starší dáma ze sedadla vedle mě pořádným šťouchancem do ramene. Nade mnou stojí německý celník. Že prý dobré ráno a že chce moje doklady. Třem hodinám v noci nelze říkat ráno, ale přece se s ním nebudu hádat - je to celník… Hledám občanku, jenže tam, kde jsem ji uložila, není. Prohrabu všechny svoje věci jednou, dvakrát… Když jedu třetí kolo, konečně si připustím myšlenku, že prostě občanka někam odešla beze mě. S kamennou tváří mu dám svůj řidičák. On že se na něj musí podívat. Vyjde i s mým řidičákem z autobusu a já přemýšlím, co se mnou budou dělat ve tři ráno v Německu bez cestovního dokladu. Kupodivu jim nejspíš řidičák stačí, protože jsem ho dostala zpět a autobus pokračoval dál se mnou na palubě.

Akt pátý - čtyři hodiny. Dostala jsem žízeň. Naštěstí s sebou vezu tři čtvrtě litru vody. Otevřu lahev, napiju se a uzávěr přitom uteče někam pod sedadla. Chvíli se snažím ho najít, ale nechci při tom probudit polovinu autobusu, takže to nakonec vzdám. Nedá se nic dělat, musím tu lahev vypít celou…

Akt šestý - šest hodin. Slečna telefonistka si pouští hudbu. Sice do sluchátek, ale brouká si tak nahlas a tak falešně, že bych byla mnohem raději, kdyby tu hudbu rovnou pustila. Nejen že nemá dobrý vkus na muže, ani hudební vkus není nic moc. Ta lahev vody se hlásí, že chce ven. Na záchod v dálkových autobusech ze zásady nechodím. Nemůžu usnout. Jednak proto, že to můj močový měchýř nedovolí, jednak kvůli vyjící telefonistce. Otevírám knížku a s úlevou v ní nacházím založenou občanku.

Závěrečná interakce s diváky - sedm hodin. Konečně stavíme a já s úlevou mířím na benzínku. U dveří autobusu se potkám se svým známým a je mi hned jasné, že to představení, jehož jsem byla aktérem, celou cestu pozoroval. Culí se jako blázen. Jak říkám, není nic zábavnějšího než cestování.