Autobusová komedie o sedmi aktech

7. března 2016 v 16:07 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Není nic zábavnějšího než cestování. Na dlouhé trase do zahraničí, když vás kolébá žlutý autobus, se píší scénáře trapných celovečerních komedií.

Akt první - před odjezdem. Když na Florenci čekám v řadě, abych mohla ukázat svou občanku, byla zbavena zavazadla a uvedena do tepla autobusu, slyším za sebou pár hovořící polsky, jak se dohaduje o mé národnosti. Rozhodují se mezi Němkou nebo Italkou a nakonec se pán odhodlá a začne bodře v němčině jak se mám a kam jedu. Nevím, proč jim ani nepřišlo na mysl, že žena vyrážející sama na cestu autobusem z České republiky by mohla být české národnosti a celému jejich rozhovoru rozumět…

Akt druhý - jedenáct hodin. Na mém místě někdo sedí. Postarší manželé. Zkusím to nejdřív česky, jen divně hledí. Anglicky nerozumí. Německy neumějí. Jsem v koncích, a tak jim ukazuji číslo sedadla na své jízdence. Horlivě přikyvují, nejspíš souhlasí s tím, že ta paní sedí na mém místě u okýnka, a pán nakonec nonšalantně pokyne k prázdnému místu přes uličku. No dobrá, sednu si do uličky, ale je mi trochu líto toho místa u okna. U okna se vždycky spí líp než v uličce…

Slečna přede mnou nemá dobrý vkus na muže. Od chvíle, kdy nastoupila, telefonuje. Ten hovor trval hodinu a půl, přesto se neřešilo nic jiného, než že se příteli už teď stýská, že jí se taky stýská, on že by byl rád, kdyby vůbec nikam nejezdila, protože neví, jestli to zvládne, ona že taky nechce nikam jet, ale musí, on ji přemlouvá, aby ještě vystoupila, že to přece ještě v České republice staví na jedné zastávce, ona že by za ním vážně ráda jela, ale musí si něco vyřídit, on se rozbrečel, ona ho utěšuje, že se za měsíc vrátí, on jí říká, že se mu už teď stýská, jí se taky stýská, on že by byl rád, kdyby nikam nejezdila, ona že taky nechce nikam jet, ale musí…

Mezitím manželé, co mi sebrali místo u okna, zapnuli obrazovky před sebou, i když nerozumí česky, pustili si českou televizi a vzápětí oba usnuli. Televize zůstala hrát celou noc, svítila, blikala, ale ty dva to nerušilo. Spokojeně chrápali jako dřevorubci. Ještě že nesedím s žádným z nich na jednom sedadle…

Akt třetí - dvě hodiny. Kdosi prochází uličkou. Konsternovaně sleduju, jak zvedá jednu moji botu a úlevně si oddychne. Vztáhnu po své botě ruku, zloděj bot se lekne, botu pustí a v bílých ponožkách jde zase zpátky. Konečně se mi podaří pěkně usnout.

Akt čtvrtý - tři hodiny. Budí mě starší dáma ze sedadla vedle mě pořádným šťouchancem do ramene. Nade mnou stojí německý celník. Že prý dobré ráno a že chce moje doklady. Třem hodinám v noci nelze říkat ráno, ale přece se s ním nebudu hádat - je to celník… Hledám občanku, jenže tam, kde jsem ji uložila, není. Prohrabu všechny svoje věci jednou, dvakrát… Když jedu třetí kolo, konečně si připustím myšlenku, že prostě občanka někam odešla beze mě. S kamennou tváří mu dám svůj řidičák. On že se na něj musí podívat. Vyjde i s mým řidičákem z autobusu a já přemýšlím, co se mnou budou dělat ve tři ráno v Německu bez cestovního dokladu. Kupodivu jim nejspíš řidičák stačí, protože jsem ho dostala zpět a autobus pokračoval dál se mnou na palubě.

Akt pátý - čtyři hodiny. Dostala jsem žízeň. Naštěstí s sebou vezu tři čtvrtě litru vody. Otevřu lahev, napiju se a uzávěr přitom uteče někam pod sedadla. Chvíli se snažím ho najít, ale nechci při tom probudit polovinu autobusu, takže to nakonec vzdám. Nedá se nic dělat, musím tu lahev vypít celou…

Akt šestý - šest hodin. Slečna telefonistka si pouští hudbu. Sice do sluchátek, ale brouká si tak nahlas a tak falešně, že bych byla mnohem raději, kdyby tu hudbu rovnou pustila. Nejen že nemá dobrý vkus na muže, ani hudební vkus není nic moc. Ta lahev vody se hlásí, že chce ven. Na záchod v dálkových autobusech ze zásady nechodím. Nemůžu usnout. Jednak proto, že to můj močový měchýř nedovolí, jednak kvůli vyjící telefonistce. Otevírám knížku a s úlevou v ní nacházím založenou občanku.

Závěrečná interakce s diváky - sedm hodin. Konečně stavíme a já s úlevou mířím na benzínku. U dveří autobusu se potkám se svým známým a je mi hned jasné, že to představení, jehož jsem byla aktérem, celou cestu pozoroval. Culí se jako blázen. Jak říkám, není nic zábavnějšího než cestování.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lemridoupe lemridoupe | Web | 7. března 2016 v 17:04 | Reagovat

Skvělý článek! Vážně jsem se pobavila :)

2 Just Blaze Just Blaze | 7. března 2016 v 17:12 | Reagovat

To se tak dobře čte! Díky za to! :)

3 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 7. března 2016 v 17:30 | Reagovat

Moc hezky napsáno, povedený článek.

4 Děvče od vedle Děvče od vedle | Web | 14. března 2016 v 10:18 | Reagovat

[1]: Děkuju :-)

[2]: Chvála vždycky potěší, děkuju :-)

[3]: Děkuju :-)

5 Kosma Kosma | Web | 16. dubna 2016 v 18:09 | Reagovat

Taky mi to připomnělo pár zážitků...Proč mě nikdy nenapadlo o nich napsat? :-)

6 Děvče od vedle Děvče od vedle | Web | 1. května 2016 v 14:00 | Reagovat

[5]: Nikdy není pozdě :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama