Duben 2016

Oficiální manuál, jak psát maily Děvčeti

15. dubna 2016 v 0:50 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Dnes (teď už vlastně včera) do mé osobní schránky dorazil alarmující počet zpráv. Přesáhl stovku, přitom většinu jsem smazala ještě před otevřením. Vydávám tedy tento manuál.

Kdy si rozmyslet psaní úplně
  1. Oslovil vás anděl a dal vám za úkol napsat dalším deseti andělům? Dobře pro vás, nepište mi.
  2. Máte potřebu poslat mi deset zábavných, roztomilých nebo dojímavých fotek? Překonejte to a nepište mi.
  3. Koná se akce, která nezajímá vás a nebude zajímat ani nikoho dalšího, ale pořádá to váš známý a vy potřebujete ulehčit svému svědomí, protože tam nepůjdete, a chcete mě zaúkolovat, abych pozvánku rozeslala do svého okolí? Nepište mi.
  4. Jste můj strýček z Nigérie nebo Bill Gates, který mi chce odkázat svoje miliony? Nepište mi.
  5. Začíná Váš mail asi takhle: "Vážená paní titulovaná Děvče od Vedleová…"? Nepište mi.
  6. Začíná Váš mail asi takhle: "Vážená paní, Vážený pane, naše nová, dynamicky se rozvíjející společnost má pro Vás pouze dnes skvělou nabídku…"? Nepište mi.
  7. Neumíte s mailem zacházet a nikdy se vám nepodaří zkompletovat to od adresy až po text mailu? Nepište mi, pokud vám to jde alespoň o něco lépe s telefonem.
  8. Jste robot? Nepište mi.
  9. Jste LinkedIn nebo Badoo? Nepište mi.


Případy, kdy psát, ale něco jiného
  1. Slyšeli jste vtip a potřebujete mi ho sdělit? Napište, kdy si zajdem na víno. Je pravděpodobné, že bude po dvou skleničkách o něco vtipnější.
  2. Dověděli jste se děsně tajný drb? Dejte vědět, kdy budete mít čas na to víno.
  3. Potřebujete poradit s oblečením, láskou a těmi dalšími věcmi, kterým nerozumím? Napište, kdy se sejdem na víno.
  4. Chcete mě zaúkolovat něčím vážně nepříjemným? Napište, kdy se sejdem na víno. Je pravděpodobné, že po dvou sklenkách bílého se mi argumenty, proč to nejde, budou hledat mnohem hůř.

Když už je to skoro dobré, ale…
  1. Když sdělujete špatnou zprávu, napište to hned a na začátek. A hlavně mi netvrďte, že je to zpráva dobrá.
  2. Jestli se celé sdělení vyčerpalo už předmětem, netřeba to znovu psát do textu s pozdravem, rozloučením a podpisem.
  3. Pokud čekáte odpověď, radši si o ni zřetelně napište. Zaškrtnout políčko "Potvrdit přečtení" na mě většinou neplatí.
  4. Než začnete psát, ujistěte se, že nemáte porouchanou klávesu caps lock. Pokud máte pochybnosti o tom, jak ji používat, raději ji vynechte úplně.
  5. Pokud odpovídáte na předchozí zprávu, pište odpověď nahoru nad ni, v žádném případě nepokračuje v psaní pod předchozí zprávou. Prosím…

Tvé problémy jsou mými problémy!

14. dubna 2016 v 10:21 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Nemáte tušení, co je vaše okolí zač, dokud ve vašem životě nepřijde nějaký zlomový bod.

Maminka. Sedíme v polední pauze na obědě a bavíme se o práci, když najednou: "A co děťátko, to neplánujete?" Uf, jak se na tohle reaguje? "Ale jo, jednou…" Je natěšená na vnouče? Nebo jí to jen tak ujelo? Nebo mi vyčítá, že ještě vnouče nemá? "Víš, abys nedopadla jako ty hysterické matky, co mají dítě v pětatřiceti a pak neví, co s ním." Chtělo se mi odpovědět, že do šedesáti to snad zvládnu, ale radši nebudu nic slibovat…

Babička z maminčiny strany: "Nemáš náhodou nový prstýnek?" Celá září štěstím a kouká na ten jediný, co nosím nepřetržitě od svých deseti let. "Ne babi, ten mám už dlouho, ten jsem si koupila sama." "Ale víš, že by ses měla vdát," pokračuje rozmrzele a odejde do kuchyně. Dědeček při tom všem jako vždycky mlčí.

Babička z tatínkovy strany: "Víš, já nevím, jestli ti to mám říkat… Ale nesmíš prozradit, že jsem ti to řekla, jo? Potkaly jsme se teď s babičkou (pozn.: míněna ta druhá, z maminčiny strany) no a ona se ptala, jestli mi nevadí, že vy spolu s přítelem žijete a nejste manželé." Já sice věděla, že to považují za smrtelný hřích, ale že pro své odsouzení hledají stoupence v rodině…

Tátínek: Odkopal se už dávno, takže nemůže překvapit. "Nemůžeš nosit nějaké kalhoty, ve kterých nebudeš mít tak velkou prdel?" Na tohle jsem naštěstí zvyklá. Dělal to vždycky v různých obměnách. Občas variuje třeba takto: "Nemůžeš si koupit nový kabát? Ta barva už je nějaká vyblutá," zatímco si oblékám svůj nový kabát v pastelovém odstínu. Alespoň že odpověď je snadná a vždy stejná. "Ne."

Doktorka: "A kde teď pracujete?" No vystudovala jsem právo, takže teď… "Počkat, to jste studovala jenom právo? U toho se dá zvládat ještě jedna škola, ne? Já bydlela na koleji s právníky a ti když se na zkoušku učili den, tak byli úplně vyčerpaní. Většinou byli hodně pobožní - před zkouškou se místo učení pomodlili. No a teď se dívám na zprávy, je to tam samý právník a všichni jsou to idioti a ty ženský zvlášť, to jsou slepice…" A nezavřela od té chvíle pusu.

Teta: "Slyšela jsem, že si hledáš nové místo. Já se zeptám kolegyně, ona má souseda, co má známého právníka. Já jí občas pomáhám s účetnictvím, tak bych jí mohla pomáhat víc, třeba by se zmínila u toho souseda a ten by se přimluvil…" Achjo, bude stačit odpověď: "Ne, děkuju, to nebude potřeba...?" A kde se safra dověděla, že hledám místo?

Jasně, já vím, je to pro mé dobro. Všichni to myslí dobře a jednou jim budu vděčná… Takže hlavu vzhůru, ať už se děje cokoli, mám ve svém okolí blízké, kterým neleží na srdci nic jiného než mé blaho! Teda kromě té doktorky, tu rozhodně změním.

Běž si to zkusit

5. dubna 2016 v 13:34 | Děvče od vedle |  Příběhy ze šuplíku
Když jsem se vrhla cestou práva, začaly se dít zvláštní věci - kde kdo se ptal na otázky, na které nejde dobře odpovědět. Studium práva nebylo mým dětským snem, spíš aktem vzpoury vůči dobrému přesvědčení rodiny. To ale nic nemění na tom, že se mě každý ptá, proč jsem se rozhodla zrovna pro právo. Nevím. Začala jsem nad tím dumat a ptát se ostatních, co vedlo k právu je. Tatínek je právník, seriály o právnících jsou cool, Pravá blondýnka je vážně dobrá, právníci hodně vydělají, právníci si nezamažou ruce… Copak tohle můžu říct?

A pak přišly ty těžší otázky. Co je to spravedlnost? A proč se pořád oháníme tou spravedlností, jak někde stojí s vahami a je úplně slepá? Víte, strávíte na škole pět let a slyšíte spoustu věcí o tom, jak se co má a nemá a kolik za to dostane a jestli pak ještě může tohle nebo tamto. Jestli z toho všeho pochytíte, co je to spravedlnost, jak se naučit být slepý a jak zacházet s těmi vahami, budete vážně borci. Ale jestli vás skutečně zajímá spravedlnost, běžte se radši zeptat nějakého filozofa. Ten to taky neví, ale protože ta odpověď bude chytrá, ani to nepoznáte. Právník vám vysvětlí, že to neví, ale jeho odpověď bude tak dlouhá, a pokud dobře studoval, bude v ní tolik latiny, že to nepochopíte. Mám tohle zapotřebí? Co tedy říct?

Často taky padne: "Proč všichni chodíte do školy oblečení jak sekretářky a ministři? To já bych určitě nedělal, já bych si udržel svoji lidskou tvář." Pomineme-li zjevnou genderovou nevyrovnanost mezi představou mužského a ženského povolání, kde se vyžaduje formální dress code, není odpověď lehká. Nejspíš proto, že to dělají ti o ročník výš a vy se jim chcete vyrovnat. A ti to dělají, protože to dělali ti o ročník výš. Ale tohle nemůžete říct.

No a klasika, která padne při všech příležitostech: "Prosímtě, mohla bys mi poradit?" Ne! Právní rady ze známosti poskytovati, na scestí se vydati, mělo by být tesáno do kamene. Chápu, že to vypadá jako nabubřelost, možná jako hyenismus. Ale pokud máte ve svém okolí známého advokáta, nežádejte ho o řešení vašeho případu ze známosti, gratis a urychleně. Zarmoutíte tím jeho a zklamete sebe. Prostě ne. Proč?

Odpovědí na všechny tyhle otázky bude nepočítaně a žádná nebude správná. Snad kromě jediné. "Běž si to zkusit, to musíš zažít!"