Červen 2016

Poslední kapka

17. června 2016 v 15:38 | Děvče od vedle |  Probrala jsem s panem Mírou
Ono to s poštou nebylo nikdy nijak slavné. Už dřív jsem nenáviděla ty poštovní přepážky a děsně upracované paní za nimi, které nemají nikdy čas nic vysvětlit. A nezlepšuje se to. Naštve třeba už jen to, jak se při příchodu musí člověk nahlásit té proklaté mašině, která přiděluje pořadová čísla. Je tam spousta kolonek, ale copak já vím, do které patřím? A jestli mi přišel balík nebo dopis, když na lístku, který mi přistál ve schránce dneska se včerejším datem, to není uvedené? Než vyberu správné tlačítko na mašince, u vedlejšího stroje mě předběhnou čtyři lidé, kteří zjevně na rozdíl ode mě vědí, co chtějí. Často vyberu špatně a dáma za přepážkou se tváří, jako by se měl zbořit svět.

Když tohle překonám, s číslem 468 přejdu do obrovské mramorem obložené haly, kde s povzdechem zjistím, že posledně šlo na řadu číslo 423. Obrním se trpělivostí a jdu si v poklidu vyplnit podací lístek. Pak ještě doručenku. Posledně se to nějak nezdařilo, paní mě vykázala od okénka a já musela vystát tu frontu znovu. Takže si dávám opravdu záležet, píšu krasopisně a přesně do řádků. Když jsem s tímhle nelehkým úkolem hotová, jsme u čísla 430. Z celkově devíti přepážek jsou rolety vytažené jen na třech, z toho jedno okno zjevně nepřijímá zákazníky, protože nad ním žádné rudé číslo nesvítí.

Nakonec jsem na poště strávila půlhodinu. Podala jsem psaní a chtěla navíc k tomu také výpis z rejstříku trestů. Pokud možno dva. Paní se zatváří kysele, že to bude moc trvat a že to nemůže udělat najednou. Chci tedy, aby mi udělala ověřenou kopii. Je na ní vidět, že nejraději by ten výpis nedělala vůbec. Což se jí vyplnilo, protože server nefungoval. To sice není vina pošty, ale naštve to člověka tak jako tak. Svůj výpis jsem nakonec dostala až na třetí pokus, pokaždé s tou půlhodinovou frontou. Což mi dalo spoustu času k přemýšlení nad touhle zkostnatělou institucí. Jejich budovy mají proporce i vzezření antických chrámů, ale v žádném případě ve vás nemohou vzbudit úctu. Proč?

Možná proto, že veškeré místo, kde by alespoň lidé mohli stát a čekat, je zaplněno reklamou. Ti černí chlupatí psi s dírou v hlavě, do kterých můžete vhazovat peníze pro výcvik vodicích psů, jsou tam odnepaměti a ti jediní mají nějaký smysl. Jsou ale vždycky zastrčení v temném koutku, kde je najdou jen zvídavé děti, které nemají peníze, aby na sbírku mohly přispět, a mohu-li soudit, hendikepovaní lidé jsou jim vcelku ukradení. Pak tu ale stojí spousta reklamních poutačů - většinou nevkusné, jak už tak reklama pošty bývá. Je jich tu tolik, že nezbývá místo na nic jiného.

Jak se tak rozhlížím po vitrínách, může si tu člověk vsadit, vzít si půjčku, uložit své úspory. Kromě toho tu lze koupit dětskou knížku, pastelky, omalovánky, tužky, propisky, ponožky, deštník nebo kuchařku. Většina z toho by skutečně na ukrácení dlouhé chvíle při čekání na volnou přepážku bodla. Jak ráda bych si v té chvíli omalovala medvídka Pů. Co teprve ty děti, co musí být potichu a nepobíhat okolo, protože se to v tom mramorovém chrámu nesluší… Jenomže to zboží dostanete u přepážky a k té vede právě ta půlhodinová fronta, kterou byste si mohli omalovánkami ukrátit. Bludný kruh…

Provence poprvé

17. června 2016 v 13:17 | Děvče od vedle |  Toulky
Udělat si nadměrně dlouhou dovolenou, sbalit věci a vyrazit i s drahou osobou někam ven je vždycky dobrý nápad. Vyrazit do Provence je ale ten nejlepší nápad, jaký jsem kdy měla. Ten kraj jsem si zamilovala.

Ach ten jazyk...
Francie je země patriotů. Ne že by každý Francouz miloval celou Francii, naopak - položil by život za ten svůj kousek země a o zbytku světa si myslí své. Zvláštní pifku mají v Provence na Pařížany, kteří jsou zřejmě ještě častějším terčem vtipů než zahraniční turisté. Na druhou stranu pokud na místní spustíte v angličtině, nejspíš vás budou ignorovat, v tom horším případě zahájí protiútok palbou slov, které by nerozuměl ani Pařížan. Angličtina uráží Francouze z kteréhokoli koutu téhle země, ale v Provence je to hotová katastrofa. Němčinu ani nezkoušejte, je to ještě horší... Je tedy třeba první větu nacvičit v jejich rodném jazyce. Tím je obměkčíte (a taky rozesmějete) natolik, že je pak možné opatrně začít anglicky.

Kam se poděly křižovatky
To první, čeho si motorista všimne, je dokonalá absence křižovatek. Všechny je nahradily kruhové objezdy nejrůznějších velikostí a tvarů. Někdy je to jen nenápadný výstupek uprostřed vyasfaltovaného kruhu, jindy objedete celý obytný blok. Nějčastěji ale na celkem standardně veliký středový ostrůvek nějaký místní umělec umítil originální monument. Tak jsme minuli třeba seskupení cukrátek velikosti slona, maketu místního kostela nebo fontánu. Ty nejpříjemnější ostrůvky ale sestávají z pár vysazených stromů a keřů, nejčastěji olivovníků. Co jsem za celou dobu nepochopila, je blikání. Většina místních řidičů ze zásady nepoužívá blinkr. Někteří blikají při vjezdu na rondel levým blinkrem, dokud nechtějí vyjet - to ho vypnou, ale pravý nepoužijí. Hrstka zbylých - zřejmě turisti - dá vědět, že sjíždí, pravým blinkrem těsně před odbočením. Ono je to nakonec nejspíš jedno, protože s takovými malichernostmi jako promáčknutý nárazník, poškrábané dveře a chybějící zadní světlo si místní zjevně nedělají starosti. Dokud auto jede, není třeba se o jeho stav zajímat.

Tahle země není pro nadměrné
U nás je v módě jezdit SUV nebo něčím podobným nafouknutým do všech stran. Nejsem příznivcem aut tohoto druhu, raději mám ty maličké nákupní tašky pro dva lidi s místem v kufru na drobný batůžek, ale když už jsme se rozhodli jet přes půl Evropy, půjčili jsme si raději nové, spolehlivé, nablýskané a veliké auto. Skýtá sice všechno pohodlí, které jen auto může nabídnout, projedete s ním polem i brodem, ale až pojedu do Provence příště, seženu si starého maličkého otřískaného Peugeota. Ten nebude na všechny strany hlásat "jsem turista", ale hlavně se vleze na silnici. Pokud totiž sjedete z hlavních průtahů, narazíte na cesty, kde se tak tak vyhnou cyklisté. A pokud toužíte poznat tu správnou levandulovou, olivovou a česnekovou atmosféru, je nezbytné opustit jak hlavní cesty, tak velká města, do kterých vás vede průvodce.

Stopaři - ohrožený druh
Stopování je zřejmě typicky východoevropský způsob dopravy, protože na západ od české země se na stopaře hledí podezřívavě. I přes to jsme úspěšně v minulých letech dostopovali z jihu Skotska na sever a ze severu zpátky na jih, stopem jsme brázdili severní Itálii a dle zkušeností se tak dá slušně cestovat i po Norsku a Švédsku. Ne tak po Provence. Po noci plné blesků a vody jsme se rozhodli předčasně ukončit přechod jednoho z těch odlehlých míst, kde na turisty nenarazíte, i kdybyste se sebevíc snažili. Široko daleko jen divoká prasata. Vyšplhali jsme ze dna hluboce zaříznutého kaňonu na silničku pro ty, kteří si krásy onoho místa chtějí prohlédnout jen shora, a s úžasem zjistili, že ani hodina nestačí k tomu, aby člověk našel kohokoli ochtného odvézt dva sympatické mladé lidi do 20 km vzdáleného městečka. Nakonec se smilovali dva blázniví Francouzi, kteří se zjevně pustili na náhodný roadtrip po své vlasti v tom typicky obouchaném, maličkém a patřičně zašpiněném Peugeotu. Vícekrát už jsme naše stopařské štěstí raději nepokoušeli.

Správný průvodce je k nezaplacení
V knihovně jsem půjčila tři knihy o Provence různého zaměření a různě podrobného zpracování. Celkem pochopitelně ty knihy vedou turistu do stejných míst. Jedna z nich nezdolně optimistická a plná nadsázek. Autor zřejmě překypoval láskou ke kýči a ulicím plným obchodů s upomínkovými předměty. Druhá kniha naopak až chorobně pesimistická a sžíravě sarkastická. Autorovi naopak nebylo nic dobré. Nakonec nejlepším průvodcem zůstala mapa a útržkovitý, vtipně a s láskou k Provence napsaný cestopis, který se vlastně místopisu spíše vyhýbal. Při čtení poznatků o místních lidech i krajině jsme spíš náhodně prokřižovali podle mapy část té voňavé a horké země. Jestli se vám jednou poštěstí najít turistického průvodce, který vám dá nejen nahlédnout do největších měst, ale hlavně přičichnout k místním zvyklostem, jídlu, pití a vůni levandule, dejte mi vědět.