Červenec 2018

Co mě italové naučili o kávě

17. července 2018 v 22:21 | Děvče od vedle |  Toulky
Až pojedete do Itálie, možná se vám bude hodit několik postřehů o tom nejpodstatnějším - o kávě.

Panákovat
Pokud zrovna neslavíte výročí nebo z jiného důvodu neplánujete prosedět u stolečku celé dopoledne, chovejte se jako na divokém západě. Sveřepě přistupte k baru, zahalekejte objednávku, zatajte dech, kopněte do sebe hořkou slzu a jděte si dál po svém. Hlavně žádné posedávání, korzování, usrkávání, vychutnávání...

Pamatovat si
Podstatné je nastudovat a zapamatovat si všechny přípustné druhy kávy, které tu můžete dostat. Je jich hodně, odhadem okolo čtyřiceti. A protože je jich tolik a všichni to vědí, nemá smysl je vypisovat do nápojového lístku. Tam se suše konstatuje jediná položka - kafe. Zklamaní turisté často dělají unáhlené závěry, že jediná káva, kterou italové znají, je ona hořká slza na dně prťavého hrnečku. To si ale jen nejasně objednali, když řekli "kafe". Není za tím žádná zlomyslonost...

A pamatovat si víc
Až vyzkoušíte všechny ty kávy, co jsou k dostání v jedné části země, můžete se přesunout dál a začít znovu. Ne všude se totiž jmenují jednotivé druhy stejně, navíc všude mají své speciality. Tak třeba v Terstu potěšíte místní, když si dáte jejich capo in bi - malé kapučínko v kónické skleničce na porcelánovém podšálku.

Kdekoli, jen ne doma
Není třeba pořizovat si kávu domů, natožpak kupovat kávovar. Kdo by se s tím taky babral. Na kávu se chodí. Mají ji všude, obvykle za stejnou směšnou cenu a ve stejné kvalitě. V nóbl kavárně na rohu, v zaplivaném baru, na benzínce, ve stánku s občerstvením, v trafice... Jít na kávu je společenská událost svého druhu. Pokud chcete zjistit, co je zač ten chlápek, co sem začal pravidelně chodit minulou středu, zaplatíte mu kafe, co si objednal, než to stihne udělat sám. A pak ho hezky vyzpovídáte, protože se vám bude cítít zavázán. Od zítřka sem začnete na kafe chodit spolu.

Žádná věda
Káva není žádná věda, natož předmět degustace. Základní každodenní káva má jen jednu možnou chuť - pekelně hořkou, a jedinou možnou barvu - pekelně černou. Pokud jste zvědaví na ovocný, čokoládový, karamelový nebo jakýkoli jiný nádech, barvu správně propečené chlebové kůrky nebo chcete zkoumat krémevost a trvanlivost pěny, zajděte si někam jinam. Nejlépe třeba do Berlína. Tady se totiž na takové pozérství nehraje.

Udělat něco hloupého

16. července 2018 v 16:11 | Děvče od vedle
Přehoupla jsem se přes pětadvacet a můj život začal být nápadně nudný. Co teď? Pokračovat tím unylým směrem k soudcovskému taláru? Už jsem zjistila, že člověk nepotřebuje být génius, aby tu práci dělal. Ale sama ta práce není hodna nikoho menšího než pečlivého a hnidopišsky geniálního dříče bez nároku na vlastní život. Nejsem ani génius ani hnidopich, proto bych se možná měla vydat jiným směrem a nekazit těm chudákům před soudem jejich život víc, než si ho zvládnou zpackat sami. Budu se konečně soustředit na sebe, svůj život, své problémy, své sny a představy.

Jak si vyrobit problémy
Kde začít? Nejsem si jistá vlastními sny. Svůj život jsem nechávala na soudě bez konkrétních představ o budoucnosti, všechno tak nějak samozřejmě plynulo samo. S takovým životem nemůžete mít ani vlastní problémy. Nejdřív jsem tedy potřebovala ty problémy. Rozdla jsem se, že se vdám. Nestačilo to, manželství nepřineslo kýžené problémy, které by přetrvaly. Změnila jsem svou totožnost a dostala haldu nových kartiček s novým jménem a novou fotkou, život si ale plynul dál. Otěhotněla jsem. A najednou vyvstala ta prázdnota mého budoucího života tím jasněji - mám vyhlídku na tři roky dětského žvatlání a omývání potřísněné zadnice. Jak ten čas nepromarnit?

Neklást si malé cíle
Rozhodla jsem se! Podpořím manželovu kariéru. Stanu se vydržovanou paničkou na pořádně dlouhé dovolené. Oživím svou angličtinu a naučím se k tomu nějaký další jazyk. A pokud možno se naučím něco, čím se uživím, pokud se v průběhu toho času rozhodnu nestat se soudcem. Naučím se užívat života. Budu se víc zajímat o politické dění. Navážu nová přátelství a utužím ta stará. A pro jistotu si taky udělám doktorát - co kdybych se nakonec rozhodla, že se tím soudcem stanu...

Když můžu, tak musím
Tohle všechno vyžadovalo zázrak. A on se stal. Manželovi nabídli místo na univerzitě v italském Terstu. Kde začít lépe? Zkusit život nepředvídatelný, bez bezpečného pocitu rodiny a známých v zádech, a to pouze z nevalného platu vědeckého pracovníka. Sotva se narodilo dítě, odcestovali jsme třemi plně naloženými auty. Nezní to jako začátek úžasného dobrodružství?